Online archív Slovenskej filharmónie bol navrhnutý a naprogramovaný tímom Streamboyz. Videá sú umiestnené na serveroch občianskeho združenia Multiplace. Použitie, šírenie fotografií a audiovizuálneho obsahu tejto stránky len so súhlasom Slovenskej filharmónie. Tento web používa súbory cookies. Prehliadaním webu vyjadrujete súhlas s ich používaním. Viac informácií. Slovenská filharmónia je štátna príspevková organizácia Ministerstva kultúry Slovenskej republiky.

MK SR

The Online archive of Slovak Philharmonic was designed and programmed by Streamboyz Team. Concerts are located on the Multiplace servers. Use and distribution of photographs and audiovisual content of this site only with the consent of the Slovak Philharmonic. This site uses cookies. By continuing to browse the site, you are agreeing to our use of cookies. Find out more. The Slovak Philharmonic is a state-subsidised organisation of the Ministry of Culture of the Slovak Republic.

MK SR

Navštívte tím Streamboyz na Facebooku Like our team on Facebook
Sledujte nás na Instagrame Follow us on Instagram
Sledujte náš kanál na Youtube Subscribe to our channel on Youtube
Sledujte nás na X / Twittri Follow us on X / Twitter

movie 1 H 13 MIN 1 H 13 MINsd

    • Bulletin

      [ Autor textu: Barbara Maria Willi ]

      „Skušenost učí, že mysl lidská muzikou předivně pohnuta bývá. Brzy truchlíme, brzy plesáme, brzy skormouceni jsme, a hned zase jasné mysli nabudeme.“ Jakub Jan Ryba (Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému, 1817) 

      Dnešný koncert ponúkne šancu objaviť, že skladateľ obľúbenej vianočnej omše Jan Jakub Ryba komponoval tiež veľmi vtipné a vrúcne piesne, že Beethoven by bez českej šľachty neprežil a jeho pražské konexie podnietili jeho kreativitu, aby skomponoval neobyčajné privátne rekviem. Koho by potom ešte prekvapilo odhalenie, že Schubert bol priekopníkom ekológie, ktorý dokázal svoj súcit s rybami preniesť do hudby? Ale pekne po poriadku… 

      Je verejným tajomstvom, že životný príbeh Ludwiga van Beethovena nebol práve podľa scenára hollywoodskej romantickej komédie. S otcom alkoholikom si v detstve zvykol na nutnosť zarábať si peniaze prostredníctvom talentu. Nešťastné lásky k mladým aristokratkám mu ukázali limity spoločenského postavania hudobníka a sláva vo Viedni netrvala príliš dlho. Recesia a strata sluchu priviedli slobodomyseľného skladateľa do izolácie a spôsobili mu finančné problémy. To sú známe fakty zo skladateľovej biografie. Menej je známe, že práve česká šľachta udržala Beethovena nad vodou v najťažších chvíľach a zvlášť rod Lobkovicovcov si zaslúži uznanie za jeho podporu. Bez nej by nemecký skladateľ skončil možno ešte horšie ako napokon skončil. Silné city často vedú k mimoriadnym činom, čo sa potvrdilo aj v januári roku 1818, kedy v živote Jozefa Lobkovica nastala dramatická zmena. Jeho manželka Mária Karolína (rodená Schwarzenbergová) zomrela nečakane vo veku štyridsať rokov. Pramene uvádzajú, že Lobkovic, ktorý svoju ženu miloval, bol „v strašnom stave a úplne zdrvený“. O štyri mesiace neskôr, v apríli 1818 Beethoven dokončoval An die ferne Geliebte, op. 98 (Vzdialenej milovanej). Dielo pre spev a klavír, ktoré si Lobkovic od neho objednal, pravdepodobne preto, aby prekonal životnú krízu, do ktorej ho smrť manželky uvrhla. Vzhľadom na skutočnosť, že text k tejto kvázi-kantáte nikdy nevyšiel tlačou a objavuje sa len v Beethovenovom zhudobnení, dospeli niektorí muzikológovia k záveru, že jeho autor (A. Jeitteles) a autor hudby (Beethoven) pri vzniku diela úzko spolupracovali. Asi sa už nikdy nedozvieme, či fakt, že Lobkovic, ktorý zomrel v decembri toho istého roku, krátko po prvom vydaní cyklu a jedenásť mesiacov po smrti Márie Karolíny, má alebo nemá súvislosť s teóriou, že puto lásky dokáže pôsobiť takou silou, že manžel nasledoval svoju manželku. S určitosťou však vieme, že Lobkovic sa okrem politiky a obchodu s vášňou a na takmer profesionálnej úrovni venoval aj spevu. Možno teda predpokladať, že šľachtic si Beethovenovu kompozíciu nielen objednal, ale ju aj interpretoval. Z moderného pohľadu možno teda hovoriť o autoterapii. 

      Zvláštne okolnosti vzniku skladby viedli k nemenej zvláštnemu spracovaniu obsahu zo strany básnika i skladateľa. An die ferne Geliebte nie je kantáta ani piesňový cyklus, na toto dielo nemožno uplatniť žiadnu z položiek katalógu hudobných foriem. Autori chceli evidentne reflektovať špecifickú situáciu so zámerom poskytnúť útechu. Beethoven prepojil šesť textov do jedného celku a vytvoril tým atypické privátne rekviem pre manžela, ktorý sa snažil vyrovnať so stratou manželky. Ako prehovára toto dielo k nám? Prvá časť (Z vrcholu kopca hľadím) nás uvádza do kontextu: text hovorí o odlúčení, o pohľade na miesto, kde muž prvýkrát uvidel manželku, o nemožnosti viac s ňou hovoriť. Túto časť je možné označiť ako uvedomenie si straty, prvotnú bolesť. Skladateľ podporuje naratívny charakter textu elegantným plynutím melódie, odlúčenie je v hudbe vyjadrené intervalovými skokmi. Rozprávanie je náhle prerušené v druhej časti, kde text hovorí o pokoji, tichu a melanchólii. Myseľ je akoby obklopená hmlou, ostrosť mizne, človek sa introspektívne ponára sám do seba. Moment úľavy sa objavuje v tretej časti, ktorá hovorí o vtákoch letiacich k nebesám a prinášajúcich nádej, že aspoň skrze prírodu je možné komunikovať so svetom, ktorý nás presahuje. Vo štvrtej časti sa objavujú obrazy príjemne prežitých chvíľ, spomienky a obraz milovanej. V piatej časti hudba a spev pokračujú v evokovaní spomienok, akoby láska mohla prostredníctvom nich a fantázie ožiť. Táto duchovná útecha smeruje v poslednej časti k záverečnému zmiereniu, katarzii. Text i hudba hovoria o liečení bolesti prostredníctvom hudby, o vyrovnaní sa človeka so stratou. 

      Slávny český kantor Jan Jakub Ryba prináša v Dvanástich českých piesňach úplne inú atmosféru i jazyk. Namiesto dramatického smútku sme konfrontovaní so scénkami z bežného života, kde muž nechápe ženy, kde móda vládne všetkému, kde zamilovanosť zatemňuje rozum – všetko obsahom i jazykom nadčasové a univerzálne zrozumiteľné témy. Hoci titulný list je v nemeckom jazyku – Zwölf Böhmische Lieder, texty piesní uvedené pri notovom zápise sú české. Dnes nás neprekvapí, keď český autor píše česky, no v 18. storočí bolo 90 percent tvorby českých autorov vytvorených na texty nemecké alebo talianske. Ryba sa teda chcel v tejto zbierke evidentne prihlásiť k českej kultúre a jazyku, o čom napokon svedčí aj štýl hudby, ktorý má často veľmi blízko k českým a slovenským ľudovým melódiám. Od uspávanky cez úvahy o relatívnosti prežívania času až k satire o diktáte módy tu nájdeme množstvo každodenných situácií, pričom Rybove zhudobnenia sú zároveň prosté i rafinované. 

      Kým Beethoven a Ryba nás dokážu prekvapiť vynachádzavosťou a invenčnosťou pri narábaní s piesňovou formou, Franz Schubert má v dejinách hudby jasne zadefinované miesto kľúčového tvorcu umelej piesne. Milovníci klasickej hudby poznajú jeho slávne diela ako Die Forelle alebo An die Musik vo viacerých interpretáciách. Porovnávajú ich, majú vlastné teórie o tom, čo znamenajú alebo ako majú znieť. Sme ešte schopní nechať na seba pôsobiť hudbu a text bez nánosov poznaného a počutého? Len tak, s otvoreným srdcom? Verím, že áno, pretože texty o priateľstve so smrťou, ktorá zbavuje utrpenia, óda na hudbu, ktorá utešuje, romantické snenie o mesiaci – symbole noci našej duše či už zmienený „ekologický“ súcit so pstruhom a jeho utrpením sú dnes mimoriadne aktuálne. Prečo? Náš život, príliš oddelený od prirodzenej námahy, nás v poslednom období priviedol k znovuobjavovaniu starých hodnôt. Empatia, všímavosť i vnímavosť, súcit z budhistickej filozofie, rovnako ako kresťanské milosrdenstvo a milosť majú mnoho spoločného. Etikety sa menia, obsah ostáva. Túžba dotýkať sa druhého brehu života, túžba splynúť s podstatou, tieto ľudské pohnútky nachádzajú svoje miesto aj v univerzálnom a globálnom jazyku hudby. Nemali by sme podľahnúť ilúzii, že hudbu z roku 1818 dnes dokážeme pochopiť presne tak, ako bola myslená. A je to vôbec dôležité? Možno stačí byť vnímavým v prítomnosti tých okamihov, kedy hudba a slovo v našich ušiach a srdciach prejdú magickou premenou, ktorá sa nás dotýka každého zvlášť, no súčasne nás ako ľudské bytosti spája. A neustálym obnovovaním tohto procesu pri stretnutí so živou hudbou znova a opäť naladíme naše duše na komunikáciu s onou tajomnou sférou porozumenia, ku ktorej vo všednosti bytia nemáme prístup. Verím, že aj dnes sme sa tu preto zišli. 

      Barbara Maria Willi (preklad Andrej Šuba)

      Barbara Maria Willi

      –––––
      Bibliografický údaj: WILLI, Barbara Maria: Text ku koncertu 9. 4. 2024, in: Slovenská filharmónia, 75. koncertná sezóna 2022/2023, Piesňové večery, Cyklus P, Bratislava, Slovenská filharmónia 2024 (preklad Andrej Šuba)

    • Životopisy

      TOMÁŠ ŠELC

      je absolventom VŠMU v Bratislave (P. Mikuláš), predtým absolvoval operný spev a zborové dirigovanie na Konzervatóriu v Bratislave (A. Michálková, D. Bill). V roku 2013 získal cenu Študentská osobnosť Slovenska za rok 2013/2014 v kategórii Hudba a umenie. V roku 2020 dostal Cenu Frica Kafendu za mimoriadne interpretačné výkony doma i v zahraničí. Od roku 2020 je členom Spolku koncertných umelcov na Slovensku.

      Od roku 2006 sa pravidelne zúčastňoval domácich a zahraničných medzinárodných speváckych súťaží (Vráble, Trnava, Karlove Vary, Kroměříž, Olomouc, Eger, Praha, Mníchov, Berlín), na ktorých sa umiestňoval na najvyšších priečkach a získaval mimoriadne ocenenia poroty. Napriek mladému veku je všestranným interpretom venujúcim sa duchovnej hudbe, piesňovej tvorbe, opere i operetnému žánru. Predstavil sa na prestížnych koncertných pódiách a medzinárodných festivaloch na Slovensku i v zahraničí (Pražské jaro, Festival Jarmily Novotnej, Johannesbourg International Mozart Festival, Veľkonočný festival Ludwiga van Beethovena vo Varšave, Festival de Santander, a iné). Spoluúčinkoval na svetových premiérach diel Jorgea Bossa a Vladimíra Godára. Realizoval nahrávky pre vydavateľstvá Hänssler Classic, Phaedra či Pavian Records, kde vydal profilové CD s piesňovou tvorbou Alexandra Albrechta Biographie (2012). CD so slovenskou duchovnou tvorbou Ave Maria et alia opera musica sacra (2013, Music Forum) bolo nominované na album roka v súťaži Radio_Head Awards. Tretie profilové CD Das romantische Lied aus Pressburg vyšlo v roku 2020, o rok neskôr nahral Biblické piesne Antonína Dvořáka a Mariána Kittnera (tsARTmusic). V roku 2022 sa spolupodieľal na nahrávke Requiem Mariana Kittnera (tsARTmusic) a na nahrávke slovenských piesní od Štefana Fajnora (Hudobné centrum).


      BARBARA MARIA WILLI

      Lásku k historickým nástrojom a vedomosti v oblasti ladenia jej sprostredkovali osobnosti Jos van Immerseel a Mark Lindley. Túžbu hrať generálny bas s čo najvernejším pripodobením sa barokovým princípom v nej vybudoval Jesper Christensen. Willi založila čembalovú triedu na Janáčkovej akadémii múzických umení v Brne a od roku 2014 je vedúcou tamojšej katedry organovej a historickej interpretácie.

      Čembalistka a sólistka na kladivkový klavír rada prináša nové uhly pohľadu do hudobného vnímania. Dôkladne skúmala generálbasové pramene 17. storočia, preto často prekvapí osobitými realizáciami. S kladivkovým klavírom podnietila výskumnú cestu do oblasti piesňovej tvorby 18. storočia a predstavila celú radu neznámych českých autorov (Josef Rösler, Jan Hugo Voříšek, Leopold Koželuh a i.). Spolupracovala s umelcami ako M. Kožená, M. Janková, E. Hoeprich, D. Sherwin, E. Höbarth, S. Azzolini či Ch. Leiterer. Barbara Maria Willi koncertovala na významných pódiách, napríklad vo viedenskom Konzerthause, Filharmóniách v Krakove i Essene, na Bratislavskom hrade či v pražskom Rudolfine.

      Jej dramaturgie pre festival Concentus Moraviae sú nápadité a provokatívne (flámska búrka, veľkí skladatelia a ich nepriatelia). Vďaka jej pôsobeniu sa stal Concentus Moraviae bienálem starej hudby s najväčším počtom koncertov na autentických nástrojoch v strednej Európe. Od roku 2014 dramaturgicky vedie aj festival Bachův varhanní podzim. Spolu s agentúrou C.E.M.A. založila úspešný cyklus koncertov starej hudby v Brne pod názvom „Barbara Maria Willi uvádí“. Je autorkou generálbasovej detektívky „Generálbas anebo kdo zavraždil kontrapunkt?“ (Musica Sacra, Brno 2010). Aktuálne sa venuje tiež interpretácii súčasnej hudby, okrem iného spolupracuje s Brno Contemporary Orchestra.


    • Libreto

      Ludwig van Beethoven – An die ferne Geliebte, op. 98 (Alois Jeitteles)

      Vzdialenej milovanej (český preklad Vlasta Reittererová)
      

      Auf dem Hügel sitz ich spähend

      Z vrchu kopce hledím
      

      Auf dem Hügel sitz’ ich spähend
      in das blaue Nebelland,
      nach den fernen Triften sehend,
      wo ich dich, Geliebte, fand.

      Z vrchu kopce hledím kolem
      v modrou dálku za mlhou,
      nad lukami, širým polem,
      kde jsem míval milou svou.
      

      Weit bin ich von dir geschieden,
      trennend liegen Berg und Tal,
      zwischen uns und unserm Frieden,
      unserm Glück und unsrer Qual.

      Od sebe jsme odloučeni,
      hory, doly dělí nás,
      z naší lásky nic už není,
      žal i štěstí odnes čas.
      

      Ach, den Blick kannst du nicht sehen,
      der zu dir so glühend eilt,
      und die Seufzer, sie verwehen
      in dem Raume, der uns teilt.

      Neuvidíš, kdo tě hledá,
      kdo chce vrátit těch pár chvil,
      jenom vzdechy plní, běda,
      prostor, co nás rozdělil.
      

      Will denn nichts mehr zu dir dringen,
      nichts der Liebe Bote sein?
      Singen will ich, Lieder singen,
      die dir klagen meine Pein!

      Nic už nechce k tobě spěchat,
      lásky naší poslem být?
      Aspoň píseň chci si nechat,
      žalem duše bude znít!
      

      Denn vor Liebesklang entweichet
      jeder Raum und jede Zeit,
      und ein liebend Herz erreichet
      was ein liebend Herz geweiht!

      Před žalobnou písní mojí
      mizí prostor, mizí čas,
      rána v duši se tak zhojí,
      srdce k srdci patří zas!
      

      Wo die Berge so blau

      Kde hory modře hrají
      

      Wo die Berge so blau
      aus dem nebligen Grau
      schauen herein,
      wo die Sonne verglüht,
      wo die Wolke umzieht,
      möchte ich sein!

      Kde hory modře hrají,
      z mlhy se prodírají,
      kde slunce svit
      vysílá jasný žár
      a mraky táhnou v dál,
      tam chtěl bych být!
      

      Dort im ruhigen Tal
      schweigen Schmerzen und Qual,
      wo im Gestein
      still die Primel dort sinnt,
      weht so leise der Wind,
      möchte ich sein!

      Tam v klidném údolí
      vůbec nic nebolí,
      všude je klid,
      a oblažuje svět
      jen petrklíče květ.
      Tam chtěl bych být!
      

      Hin zum sinnigen Wald
      drängt mich Liebesgewalt,
      innere Pein.
      Ach, mich zög’s nicht von hier,
      könnt ich, Traute,
      bei dir ewiglich sein!

      V krajiny zamyšlené
      mě síla lásky žene,
      bolavý cit.
      Když nemusel bych v dál,
      rád bych tu prodlíval.
      Navždy tu být!
      

      Leichte Segler in den Höhen

      Vy vzdušní plavci oblohou
      

      Leichte Segler in den Höhen,
      und du, Bächlein klein und schmal,
      könnt mein Liebchen ihr erspähen,
      grüßt sie mir viel tausendmal.

      Vy vzdušní plavci oblohou,
      potůčku, přestaň si jen hrát,
      najdete-li mi milou mou,
      pozdravte mi ji tisíckrát.
      

      Seht ihr, Wolken, sie dann gehen
      sinnend in dem stillen Tal,
      lasst mein Bild vor ihr entstehen
      in dem luft’ gen Himmelssaal.

      Vy mráčky, když ji spatříte
      jak do údolí schází,
      můj obraz před ní kouzlíte,
      všude ji doprovází.
      

      Wird sie an den Büschen stehen,
      die nun herbstlich falb und kahl,
      klagt ihr, wie mir ist geschehen,
      klagt ihr, Vöglein, meine Qual.

      Když u keře se zastaví,
      na podzim listí padá,
      řekněte jí, že smutno mi,
      že už mě nemá ráda.
      

      Stille Weste, bringt im Wehen
      hin zu meiner Herzenswahl
      meine Seufzer, die vergehen
      wie der Sonne letzter Strahl.

      Vy vánky tiché západní
      doleťte mi tam za ní,
      můj stesk zaniká v marném dni,
      jak slunce zapadání.
      

      Flüstr’ ihr zu mein Liebesflehen,
      lass sie, Bächlein klein und schmal,
      treu in deinen Wogen sehen,
      meine Tränen ohne Zahl!

      Zašeptejte, ať dívá se,
      s potůčkem chci k ní plout,
      vždyť v jeho vlnách skrývá se
      mých slzí věčný proud!
      

      Diese Wolken in den Höhen

      Všechny na obloze mráčky
      

      Diese Wolken in den Höhen,
      dieser Vöglein munt’rer Zug,
      werden dich, o Huldin, sehen
      nehmt mich mit im leichten Flug!

      Všechny na obloze mráčky,
      ty tě smějí zahlédnout,
      k sobě volám milé ptáčky,
      s vámi chci se rozlétnout!
      

      Diese Weste werden spielen
      scherzend dir um Wang’ und Brust,
      in den seidnen Locken wühlen.
      Teilt ich mit euch diese Lust!

      Větřík smí si žertem hrát,
      polaskat se s tváří tvojí,
      v kadeřích se ti probírat.
      Kéž se mnou hru svou spojí!
      

      Hin zu dir von jenen Hügeln
      emsig dieses Bächlein eilt.
      Wird ihr Bild sich in dir spiegeln,
      fließ zurück dann unverweilt!

      A z kopce dolů překotně
      potůček spěchá krátký.
      Obrázek její ochotně
      mi honem přines zpátky!
      

      Es kehret der Maien, es blühet die Au

      Vrací se máj a zas kvete kvítí
      

      Es kehret der Maien, es blühet die Au,
      die Lüfte, sie wehen so milde, so lau,
      geschwätzig die Bäche nun rinnen.

      Vrací se máj a zas kvete kvítí,
      rozmarné vánky si hrají v sítí,
      potůčky vesele bublají.
      

      Die Schwalbe, die kehret zum wirtlichen Dach,
      sie baut sich so emsig ihr bräutlich Gemach,
      die Liebe soll wohnen da drinnen.

      Vlaštovky vrací se k selskému dvoru,
      horlivě staví domov si spolu,
      s láskou tu přešťastni bývají.
      

      Sie bringt sich geschäftig von kreuz und von quer
      manch weicheres Stück zu dem Brautbett hieher,
      manch wärmendes Stück für die Kleinen.

      Létají střelhbitě po dlouhé dni
      snášejí pro lože svatební,
      škubají pírka pro holátka.
      

      Nun wohnen die Gatten beisammen so treu,
      was Winter geschieden, verband nun der Mai,
      was liebet, das weiß er zu einen.

      Teď v novém hnízdě už jsou svoji,
      co zima dělí, to květen spojí,
      kde láska je, tam není hádka.
      

      Es kehret der Maien, es blühet die Au.
      Die Lüfte, sie wehen so milde, so lau.
      Nur ich kann nicht ziehen von hinnen.

      Vrací se máj a zas kvete kvítí,
      rozmarné vánky si hrají v sítí,
      jen já se nevracím z ciziny.
      

      Wenn alles, was liebet, der Frühling vereint,
      nur unserer Liebe kein Frühling erscheint,
      und Tränen sind all ihr Gewinnen.

      Všechno, co miluje, to jaro spojí,
      jen naší lásky se jaro bojí,
      slzy jí zůstanou zisk jediný.
      

      Nimm sie hin denn, diese Lieder

      Ty písně moje vezmi jen
      

      Nimm sie hin denn, diese Lieder,
      die ich dir, Geliebte, sang,
      singe die dann abends wieder
      zu der Laute süßem Klang.

      Ty písně moje vezmi jen,
      když láska má ti schází,
      zpívej si je, když zajde den,
      loutna tě doprovází.
      

      Wenn das Dämmrungsrot dann zieht
      nach dem stillen blauen See,
      und sein letzter Strahl verglühet
      hinter jener Bergeshöh;

      Červánky táhnou večerní
      po tichém modrém moři,
      za kopcem po tom dlouhém dni
      poslední jiskra hoří;
      

      Und du singst, was ich gesungen,
      was mir aus der vollen Brust
      ohne Kunstgepräng erklungen,
      nur der Sehnsucht sich bewusst:

      zpíváš to, co jsem zpíval já,
      co z plné hrudi znělo,
      ne nádhera snad umělá,
      jen to, co srdce chtělo;
      

      Dann vor diesen Liedern weichet
      was geschieden uns so weit,
      und ein liebend Herz erreichet,
      Was ein liebend Herz geweiht.

      a tak s těmito písněmi
      to kdesi v dálce spící
      se znovu našlo na zemi.
      Dvě srdce milující.
      

      Jan Ryba – Zwölf Böhmische Lieder / Dvanásť českých piesní

      Ukolíbavka

      Spi, má zlatá,
      boubelatá,
      spi, má hubinko!
      Noc se blíží,
      oči klíží,
      hajej, miminko!

      Za zlé činy
      zradné syny
      píchá vnitřní had;
      srdcem čistá
      spat jde jistý,
      byť mu hrozil kat.

      Spi, má zlatá,
      boubelatá,
      spi, má hubinko!
      Noc se blíží,
      oči klíží,
      hajej, miminko.

      Na zamilovaného

      Písař náš se vždycky třeští,
      každé holce se přiklestí,
      když jen na něj okem hne.
      Tu se po ni celý fantí,
      fafrní a všudy rantí,
      trápí, souží se a schne.

      Ženské jemu vězí v mozku,
      srdce jeho jako z vosku
      prejští se a změkne hned,
      jak jen drobet od papušků
      milostivých jako zvršku
      brzo tu a brzo zdeť.

      Vzdychá sobě do povětří,
      po ní jediné jen větří,
      volá o hlas, o pomoc
      v lásky plamenu se smaží,
      div že v něm se neupraží:
      takou má láska moc.

      Dlouhý a krátky čas

      Když mne staré panny mučí,
      svým mne cnostem stále učí,
      na děvčata mladá bručí:
      jakž jest mi tu dlouhý čas!
      Když pak holky se mnou hrají,
      jímati mé srdce znají,
      v rozkoši žít s sebou dají;
      jakž jest mi tu krátký čas.

      Zpěv žencův

      Bratří k práci!
      ranní ptáci
      vábí denici.
      Spěšně posnídejme,
      jedno nemeškejme
      žíti pšenici.

      Vizte rosu!
      srp a kosu
      sobě zostříme;
      pak si zazpívame,
      Buh[u] díky vzdáme,
      slunce vzbudíme.

      Dřív než vzejde,
      hory přejde
      zlaté sluníčko,
      srp tvé sežne klasy,
      co věk starci vlasy,
      zralá pšeničko.

      Stálý milovník

      Jak ji chcete, tepte, haňte,
      marné vaše hanění!
      Bělu vzít si, jen si brate,
      láska nezná nucení.

      Boháčů jest více v světě,
      po těch srdce nedychtí,
      s nímí štěstí zřídka květe,
      zřídka se k nim připlichtí.

      Oči jasné jako nebe!
      Děvče líbé, nevinné!
      Buďto žádnou nebo tebe,
      žádá srdce jediné.

      Pro ni vše chci podstoupiti,
      bez ní nelze živu být;
      od ní nechci upustiti,
      nechť je jak chce, ji chci mít.

      Sudička

      Vstaň, mé zlato!
      Vstaň, je bílý den;
      když ti hezky
      plodí blesky:
      nevěř, šidí sen.

      Vstaň, mé zlato!
      Snům se svodným braň!
      Tupost šidí,
      na sta lidí,
      moudrosti vzdej daň!

      Spokojený sedlák

      S mocí Boží
      v poli zboží
      počíná mi zrát;
      nemá mnoho;
      co je z toho?
      Směle mohu spát.

      Jen mne hezká
      holka česká
      vroucně miluje:
      kdežto v městě
      na nevěstě
      lest se zjevuje.

      Naše mladost
      cítí radost
      v sprosté muzice;
      když se páni
      v požívání
      mejlí velice.

      Stříbro zlato
      vdovám vzato
      strachu dělá moc;
      v poctivosti
      všeho dosti:
      páni, dobrou noc.

      Obraz rozkoše

      Vzhůru hochu, vzhůru vstaň!
      Rozkoši se mužně braň!
      Když jak jasné v máji nebe
      směje se a vábí tebe
      řečí sladší nežli med;
      uteč, věř, má skrytý jed.

      Vzhůru, vzhůru, rychle vstaň!
      rozkoši se mužně braň!
      Věř, můj hochu, v nevinnosti
      najdeš věnec cti a ctnosti;
      uteč, uteč, když tě zve
      ochechule k skáze tvé.

      Větrník

      Pojď, má milá, roztomilá,
      pojď sem trošičku;
      proč by jsi se upejpala,
      jakož mladší dělávala;
      dejž mi hubičku.

      Holka zlatá, boubelatá,
      na malý jen čas
      tvá se stkví a kvete krása:
      však co květ a sedmikrása
      pojde v mále zas.

      Nyní líbej a objímej
      slaď tím mladost svou;
      přijdouť na tě hrozné časy,
      v nichž tě krása, hoší, kvasy,
      smíchy pominou.

      Zamilovaný

      Kolikráte předěšeno,
      zarmouceno, potěšeno
      bylo srdce od mnohé!
      Často bylo jemu mílo,
      často v malé chvíli bylo
      příliš zase ubohé.

      Ó, jakž se v mé duši dělo,
      co jsem tebe, krásná Bělo,
      zahlídl sedět v zahradě!
      Stromy květem posněžené,
      srdce láskou opojené:
      tolik krásy v hromadě!

      Od toho pak právě času
      vaší krásy, vašich hlasů
      nevšímám si, dívčičky;
      vaše sličná, mladá líce
      nejsou pro mne pěkná více –
      s Bohem buďte, holčičky!

      Běla

      Dnem i nocí Míloň toužil,
      dnem i nocí bědoval,
      vlasy trhal a se soužil,
      nešťastně že miloval;
      chodě sem tam mezi lesy, volal:
      Bělo milá, kde si?

      Volal k břehům, volal k hoře,
      ruce lomě jedině:
      kde jsi? kde jsi? až skrz hoře
      zašel z světa nevinně.
      V tažení, ach, když již zýval,
      milé dívky jméno vzýval.

      Nyní lítost Bělu jala;
      láska v ní se vtělila.
      Tváři, prsy sobě drala,
      omámená chodila;
      strachy trnouc jak zeď bledla,
      ruce lomíc nářek vedla.

      Vythnouc se ze vší síly,
      skokem k vodě běžela;
      klekla, na nebesa chvíli
      jasným okem hleděla.
      Dnes, dnes, milý spatřím tebe:
      řkoucí svrhla v řeku sebe.

      Bohyně Moda

      Vše se tobě v světě klaní,
      Modo, hrdá bohyně!
      Ctí tě kněžna, hokyně. –
      Kněží, mniší tebe haní:
      ty jsi předce jejich paní,
      poroučíš jim jejich kroj,
      těm zas kážeš nový stroj.

      Chceš-li však být ve vážnosti,
      v dobrém lépe stálá buď,
      v změně řídké dobře suď.
      Zanech marné třeštivosti,
      měj předc pro vlast uctivosti;
      dobré mravy Čechům kaž,
      české řečí v sobě važ.

      Franz Schubert – Du bist die Ruh, D. 776 (Friedrich Rückert)

      Ty jsi můj klid (český preklad Vlasta Reittererová)
      

      Du bist die Ruh,
      der Friede mild,
      die Sehnsucht du,
      und was sie stillt.

      Ty jsi můj klid
      a slastný mír,
      chci s tebou být
      ztišit ten vír.
      

      Ich weihe dir
      voll Lust und Schmerz
      zur Wohnung hier
      mein Aug’ und Herz.

      Zasvětím se ti rád
      svou radostí i bolem,
      mou duši smíš si přát
      a vše, co vidíš kolem.
      

      Kehr’ ein bei mir
      und schließe du,
      still hinter dir
      die Pforten zu.

      Přijď a zůstaň u mě,
      přijď ke mně někdy k ránu,
      za sebou zavři jemně
      přetěžkou bránu.
      

      Treib andern Schmerz
      aus dieser Brust.
      Voll sei dies Herz
      von deiner Lust.

      Vyžeň bol, co pálí,
      co duše v sobě nese
      ať srdce nezná žaly,
      rozkoší zachvěje se.
      

      Dies Augenzelt
      von deinem Glanz
      allein erhellt.
      O füll’ es ganz.

      Tvých očí čistý jas
      mé bytí naplní.
      A světlem, co je v nás,
      vejdem do zářných dní.
      

      An die Musik, D. 547 (Franz von Schober)

      Na hudbu
      

      Du holde Kunst, in wie viel grauen Stunden,
      wo mich des Lebens wilder Kreis umstrickt,
      hast du mein Herz zu warmer Lieb entzunden,
      hast mich in eine bessre Welt entrückt.

      Umění vznešené, kolikrát jen to bylo,
      života vír když mě prudce strhával,
      že srdce vřelou láskou se mi roznítilo
      a s tebou svět lepší se mi ukázal.
      

      Oft hat ein Seufzer, deiner Harf entflossen,
      ein süßer, heiliger Akkord von dir,
      den Himmel bessrer Zeiten mir erschlossen,
      du holde Kunst, ich danke dir dafür.

      Vždy, když tvou harfu vzdech můj rozezněl
      a uslyšel jsem akord něžný, posvátný,
      lepší čas pro mě se zas otevřel.
      Vznešené umění, díky ti za ty dny.
      

      An den Mond, D. 193 (Ludwig Christian Hölty)

      Na mesiac
      

      Geuss, lieber Mond, geuss deine Silberflimmer
      durch dieses Buchengrün,
      wo Phantasien und Traumgestalten immer
      vor mir vorüberfliehn!

      Rozlévej, měsíci, vlij stříbro svoje
      do zelených korun této bučiny,
      v ní zjevují se moje fantazie,
      zde stále znovu mívám vidiny!
      

      Enthülle dich, dass ich die Stätte finde,
      wo oft mein Mädchen saß,
      und oft, im Wehn des Buchbaums und der Linde,
      der goldnen Stadt vergaß!

      Ukaž se, abych našel ono místo,
      kde moje děvče často sedávalo,
      v šumění lip a buků kde tak často
      na zlaté město zcela zapomnělo!
      

      Enthülle dich, dass ich des Strauchs mich freue,
      der Kühlung ihr gerauscht,
      und einen Kranz auf jeden Anger streue,
      wo sie den Bach belauscht!

      Ukaž se, ať se tím keřem potěším
      jehož stínem se ráda chladívala,
      na každý palouk věnec položím,
      kde šumění potůčku tak ráda naslouchala!
      

      Dann, lieber Mond, dann nimm den Schleier wieder,
      und traur’ um deinen Freund,
      und weine durch den Wolkenflor hernieder,
      wie dein Verlaßner weint!

      Pak, měsíci, spusť zase závoj mračen,
      za svého přítele truchli, v oblacích zahalený,
      sešli svůj tichý pláč sem ke mně dolů na zem,
      kde s tebou pláče ten, kdo je opuštěný!
      

      Die Forelle, D. 550 – (Christian Friedrich Schubart)

      Pstruh
      

      In einem Bächlein helle,
      da schloss in froher Eil’,
      die launische Forelle
      vorüber wie ein Pfeil.
      Ich stand an dem Gestade
      und sah in süßer Ruh
      des muntern Fischleins Bade
      im klaren Bächlein zu.

      V bystřině jasné, čiré,
      kmitá se tam a sem
      duhová rybka čile,
      jak šíp když vystřelen.
      Já na břehu jsem stával,
      do vlnek hledíval,
      kde pstruh se vodou blýskal,
      však vstoupit bych se bál.
      

      Ein Fischer mit der Rute
      wohl an der Ufer stand,
      und sah’s mit kaltem Blute,
      wie sich das Fischlein wand.
      So lang dem Wasser helle,
      so dacht ich, nicht gebricht,
      so fängt er die Forelle
      mit seiner Angel nicht.

      Tu jednou rybář s prutem
      stál náhle vedle mne
      a chladnokrevně, krutě
      tu rybku chytit chtěl.
      Dokud je voda čistá,
      já vroucně věřit chci,
      že rybka dozajista
      unikne udici.
      

      Doch endlich war dem Diebe
      die Zeit zu lang. Er macht
      das Bächlein tückisch trübe
      und eh’ ich es gedacht,
      es zuckte seine Rute,
      das Fischlein zapppelt dran,
      und ich mit regem Blute
      sah die Betrog’ne an.

      Však náhle tenhle škůdce
      už nechtěl čekat dál.
      Zakalil vodu prudce,
      a aniž zaváhal,
      zasekl prut. A rybka
      se na něm třepotá.
      A ve mně bolest prudká
      nad lstí, jež zabít zná.
      
    Páči sa Likes 0
    Online bulletin Odfoťte QR kód pomocou smartfónu a zobrazí sa vám bulletin vo vašom mobilnom zariadení. Alebo na QR kód kliknete a bulletin sa vám zobrazí v novom okne prehliadača.

    Beethoven / Ryba / Schubert

    Utorok 9. 4. 2024, 19.00 hTuesday, April 09, 2024, 7.00 PM
    Cyklus P – Piesňové večery
    Malá sála Slovenskej filharmónie
    P serie – Song Evening
    Small Hall of Slovak Philharmonic


    Program
    Ludwig van Beethoven (1770–1827)
      An die ferne Geliebte, op. 98 An die ferne Geliebte, Op. 98
      Auf dem Hügel sitz ich spähendAuf dem Hügel sitz ich spähend
      Wo die Berge so blauWo die Berge so blau
      Leichte Segler in den HöhenLeichte Segler in den Höhen
      Diese Wolken in den HöhenDiese Wolken in den Höhen
      Es kehret der Maien, es blühet die AuEs kehret der Maien, es blühet die Au
      Nimm sie hin denn, diese LiederNimm sie hin denn, diese Lieder
    Jakub Jan Ryba (1765–1815)
      Zwölf Böhmische Lieder Zwölf Böhmische Lieder
      UkolébavkaUkolébavka
      Na zamilovanéhoNa zamilovaného
      Dlouhý a krátký časDlouhý a krátký čas
      Zpěv žencůvZpěv žencův
      Stálý milovníkStálý milovník
      SudičkaSudička
      Spokojený sedlákSpokojený sedlák
      Obraz rozkošeObraz rozkoše
      VětrníkVětrník
      ZamilovanýZamilovaný
      BělaBěla
      Bohyně ModaBohyně Moda
    Franz Schubert (1797–1828)
      Du bist die Ruh (Si mojím pokojom), op. 59 č. 3, D776 Du bist die Ruh, Op. 59 No. 3, D776
      An den Mond, D. 193 An den Mond, D. 193
      An die Musik, Op. 88 No. 4, D. 547 An die Musik, Op. 88 No. 4, D. 547
      Die Forelle, Op. 32, D. 550 Die Forelle, Op. 32, D. 550
    Prídavok: Alexander Albrecht (1885–1958)
      An ein kleines Mädchen An ein kleines Mädchen

    Slovenský basbarytonista Tomáš Šelc je v posledných rokoch prvou voľbou pri organizovaní vokálnych koncertov s historickým kontextom. Chápanie dobových konotácií a jeho flexibilné technické prispôsobovanie sa repertoáru z neho robia majstra. Spoločne s čembalistkou, organistkou a špecialistkou na kladivkový klavír Barbarou Mariou Willi predstavia tvorbu troch skladateľov. Vokálne dielo An die ferne Geliebte si knieža Lobkowitz objednal u Ludwiga van Beethovena po smrti svojej manželky Marie. Je možné, že knieža mal byť i interpretom, keďže popri politických a ekonomických záležitostiach vášnivo a takmer na profesionálnej úrovni spieval. Piesne Jana Jakuba Rybu v českom jazyku sú v tvorbe 18. storočia vzácnosťou, väčšina autorov v tých časoch písala na texty nemecké či talianske. Cyklus stelesňuje scény z bežného života, muž nechápe ženu, je zaslepený láskou, kto by také strasti nepoznal… Na koncerte zaznie aj zlomok bohatého repertoáru kráľa piesní Franza Schuberta.


    VideozáznamVideorecording
    JánJán BurgrBurgr svetlálights, zvuksound, PeterPeter GondaGonda technická spolupráca ITIT supervisor, StanoStano BeňačkaBeňačka kamerycamera, striheditor, réžiavideo producer, MarekMarek PiačekPiaček postprodukciapost-production
    Vyrobila Slovenská filharmónia © 2024A Slovak Philharmonic Production © 2024