Online archív Slovenskej filharmónie bol navrhnutý a naprogramovaný tímom Streamboyz. Videá sú umiestnené na serveroch občianskeho združenia Multiplace. Použitie, šírenie fotografií a audiovizuálneho obsahu tejto stránky len so súhlasom Slovenskej filharmónie. Tento web používa súbory cookies. Prehliadaním webu vyjadrujete súhlas s ich používaním. Viac informácií. Slovenská filharmónia je štátna príspevková organizácia Ministerstva kultúry Slovenskej republiky.

MK SR

The Online archive of Slovak Philharmonic was designed and programmed by Streamboyz Team. Concerts are located on the Multiplace servers. Use and distribution of photographs and audiovisual content of this site only with the consent of the Slovak Philharmonic. This site uses cookies. By continuing to browse the site, you are agreeing to our use of cookies. Find out more. The Slovak Philharmonic is a state-subsidised organisation of the Ministry of Culture of the Slovak Republic.

MK SR

Navštívte tím Streamboyz na Facebooku Like our team on Facebook
Sledujte nás na Instagrame Follow us on Instagram
Sledujte náš kanál na Youtube Subscribe to our channel on Youtube
Sledujte nás na Twittri Follow us on Twitter

movie 1 H 54 MIN 1 H 54 MINhd

    • Bulletin

      [ Autor textu: Mária Gavalová ]

      September 1892. Prístav v Brémach. Antonín Dvořák spolu so svojou manželkou, dcérou Otíliou a synom Antonínom nastupuje na loď smerujúcu do Nového sveta. Predstavitelia stále rýchlejšie sa rozvíjajúcich severoamerických miest vnímali potrebu budovať kultúrnu identitu kozmopolitnej spoločnosti. Svoj pohľad upriamili na starý kontinent, kde dozrievalo umeniu holdujúce 19.storočie, pričom popredné autority hudobnej obce boli na vrchole svojich tvorivých síl. Dvořák ako medzinárodne úspešný a rešpektovaný skladateľ bol požiadaný riaditeľkou Národného amerického konzervatória v New Yorku Jeannette Thurber, aby sa stal jej pokračovateľom na vedúcej pozícii inštitúcie. Jeho úlohou bolo vďaka svojim skúsenostiam renomovaného umelca pozdvihnúť úroveň hudobnej kultúry a zároveň prispieť ku skvalitneniu pedagogického procesu. Po prvotnom váhaní ponuku prijal a v septembri v roku 1892 odplával cez Atlantický oceán smerom k americkej pevnine. Viacerí predstavení hudobnej obce tejto krajiny dúfali, že Antonín Dvořák svojím príchodom nastolí základy národného štýlu. Tá si ale napokon žila svojím životom a prví skladatelia tzv. americkej hudby vzišli z radov jej obyvateľov. Napokon, etablovaný umelec, pevne ukotvený v spevavej hudbe svojho národa, ani žiadnym zásadným spôsobom netlačil na jej vytvorenie. Áno, Nový svet ho očaril. Bezprostrednosť černošských gospelov, spontánnosť postupne formujúceho sa jazzu, rýchlo rastúce mestá, ako aj rázovitosť pokojnejšieho vidieka. Všetky tieto podnety včlenil do svojho vrúcneho rukopisu, plného spevných melódií, harmonicky sýtych vyznení a farebnej inštrumentácie. Aj napriek krátkemu, len dvojročnému pôsobeniu zanechal v krajine silnú stopu. Nejeden skladateľ formujúci sa v Amerike nadviazal na jeho poetiku. Asi najvýraznejšie černošská skladateľka Florence Price, ktorej ako prvej afroameričanke uviedlo skladbu profesionálne teleso. Jej symfonické diela oplývajú inšpiračnými nuansami tvorby nielen Dvořáka, ale aj ďalších európskych klasikov, Piotra Iľjiča Čajkovského či Johannesa Brahmsa.

      Dalo by sa povedať, že poetika Antonína Dvořáka vždy oplývala istou mierou nekonvenčnosti. Nie vždy sa zásadovým spôsobom držal dobových pravidiel. Práve ich prekročením nadobudol osobitosť vlastnej výpovede. Rýchlo rozvíjajúce sa mesto New York podnecovalo tvorivú myseľ skladateľa. V jeho hudobnej imaginácii sa popri každodenných povinnostiach riaditeľa rodili zárodky jeho najslávnejších diel*, Sláčikových kvartet č. 13* a 14, Symfónie č. 9 e mol Novosvetskej, ktorej premiéra zožala veľký úspech ešte na americkom kontinente.

      Naopak, klenot violončelovej literatúry, Koncert h mol, bol dokončený až po návrate do rodnej zeme. Podobne ako v predchádzajúcich dielach, aj v ňom je počuteľná Dvořáková spätosť s domovom. Jeho neochvejné narážky na spontánnu muzikalitu domoviny sú v týchto dielach zakódované ako nepatrné pozdravy z Nového sveta. Po svojom príchode do rodných Čiech sa naplno poddal túžbe reflektovať vo svojej vysoko umelecky hodnotnej hudbe osobitosť folklóru svojej krajiny. Podnietil ho k tomu zrejme najlepší možný zdroj inšpirácie aký mal k dispozícii, jediné autorské dielo zberateľa českej ľudovej slovesnosti, Karla Jaromíra Erbena. Práve jeho slávna zbierka epickej poézie Kytice, odvolávajúca sa na národné sujety, sa stala základom pre sériu piatich symfonických básní. Prvé štyri sú vyslovene zhudobnením krutých Erbenových príbehov, piata sa im vymyká nielen naratívom, ale aj charakterom buditeľskej oslavnej hrdinskej epopeje.

      Dvořák počas svojej kariéry nevyhľadával žáner symfonickej básne. Naopak, po boku priateľa Johannesa Brahmsa patril medzi najváženejších predstaviteľov tzv. absolútnej hudby, resp. hudby absolútnych foriem. Vo svojej hudbe sa nesnažil zobrazovať či opisovať niečo konkrétne. V tomto období sa totižto polemizovalo zo strany autorít o opodstatnenosti hudby a jej možnostiach vyjadriť niečo konkrétne. Postupne sa na jednej strane vyprofilovali zástancovia programovej hudby a na strane druhej prívrženci tej absolútnej. Sám Dvořák nikdy neinklinoval k programovým tendenciám. Nemožno mu ale uprieť tlmočenie osobného bohatého vnútorného prežívania vo svojich opusoch. Je preto zaujímavé sledovať jeho rozhodnutie pre žáner programovej hudby len tesne po jeho návrate z cudziny.

      Umelecké autority 19. storočia sú povestné svojou enormnou snahou o kodifikovanie niečoho, čo ich ako národné spoločenstvo, ktorého sú súčasťou, môže identifikovať na bohatej kultúrnej mape Európy. Preto siahajú po národných sujetoch, národných hrdinoch, po literárnych predlohách autorov apelujúcich na kultúrne povedomie spoločenstva. Práve preto bol Karel Jaromír Erben ako český spisovateľ, básnik, prekladateľ, literárny historik a najmä zberateľ českých ľudových piesní a rozprávok najvhodnejším kandidátom pre zrealizovanie Dvořákových kompozičných snáh. Rozhodnutie sa pre tvorbu jedného z najdôležitejších predstaviteľov českého romantizmu v literatúre nebolo len prvoplánovým vzplanutím, ale výsledkom skladateľovho dlhodobého záujmu o jeho ikonické dielo Kytice.

      Krvavé príbehy, plné mágie a nadpozemských bytostí, odzrkadľujú krehkosť ľudských vzťahov a úplne na kosť odkrývajú charaktery ľudí a zákutia ich duší. Protipólne postavy prichádzajú do konfliktov plných brutality s častým nešťastným koncom. Polemika o vine a treste vždy poukazuje na krutosť neprimeraného osudu, ktorému musí protagonista vzdorovať sám, odstrihnutý od spoločnosti. Charakteristickým znakom Erbenovej zbierky je postava matky, resp. hlavná postava ženy. Najdôležitejším vzťahom, je podľa neho vzťah matky a dieťaťa, od ktorého sa odvíjajú všetky ďalšie interakcie v živote človeka. Práve jeho narušením dochádza k nekompromisným stretom s nespravodlivosťou osamoteného jedinca vo víre sveta. Dramatický náboj textu pretavil do formálnej stránky vďaka veľkému počtu dialógov urýchľujúcich dej a úspornému jazyku zvyšujúcemu napätie.

      V kontexte symfonickej básne je vždy dôležitá nosnosť výpovede literárnej, resp. príbehovej predlohy. Erbenove verše doviedli Dvořáka k ich svojráznemu uchopeniu. Podstatnú časť tematického materiálu vybudoval na rytmickom základe veršov, vďaka čomu je možné viaceré pasáže v partitúre priamo podložiť textom, ktorým boli inšpirované. Na tú dobu išlo o mimoriadne originálny prístup vymykajúci sa zo zaužívaných konvencií písania programovej hudby. Zároveň treba podotknúť, že Erben bol skôr zberateľom ako tvorcom. Vo svojom jedinom autorskom diele Kytice využíva gnómický verš oplývajúci neobmedzenosťou a mimočasovosťou. Zrejme aj vďaka tomu, že jeho verše neboli prísne viazané básnickou stopou či prozodickým systémom, sú plné autentického prežívania krutosti osudu jednotlivých protagonistov. Aj Antonín Dvořák vo svojich štyroch symfonických básňach, inšpirovaných Erbenom, otvára svet rozmanitých hudobných imaginácií, zmyslovosti, fantastických príbehov, spontánneho vnímania a zvukomalebnosti plnej detailov. Vďaka asketickému nasledovaniu textov dosiahol osobitý kolorit melodiky a zároveň aj krehkú drobnokresbu všetkých nálad a ich kontrastov. Zároveň poetizuje brutalitu Erbenovej literárnej predlohy, prameniacej v ľudovej slovesnosti.

      Symfonická báseň Polednice, op. 108 je plná orchestrálnych farieb umocňujúcich dramatický príbeh, vyobrazuje bytosť slovanskej mytológie „poludňajšieho démona“, trestajúceho ľudí unášaním ich detí. Dej začína pohrozením matky synovi, že ak nebude počúvať, príde si poňho Poludnica. Neposlúchnutím dieťa privoláva čarodejnicu dožadujúcu sa dieťaťa. Matka, vydesená jej príchodom urputne zovrie svoje dieťa a zamdlie. Keď sa otec vráti domov nájde matku v bezvedomí a udusené dieťa v jej náručí. Hrozivý nárek otca uzatvára príbeh krutej rozprávky. Podobnou krutosťou predlohy sa vyznačuje aj príbeh ďalšej symfonickej básne Vodník, op. 107. Jazerný škriatok šijúci si odev na svadbu očakáva nevestu, ktorú by si mohol vziať. Medzitým matka, vystrašená predzvesťou vo sne, varuje svoju dcéru aby sa nepribližovala k jazeru. Napriek týmto varovaniam odíde ako posadnutá k jazeru prať bielizeň. Padá do vody, stáva sa nastávajúcou vodníka, ktorému porodí syna. Spievaním uspávanky rozzúri vodníka, no zároveň ho uprosí o návštevu svojej matky pod hrozbou troch podmienok. Tie nesplní a aj napriek krásnemu stretnutiu so svojou matkou plného lásky a nehy nachádza ako trest na prahu dverí telíčko svojho mŕtveho dieťaťa s oddelenou hlavou. Aj keď v samotnej predlohe sa tento obraz nevyskytuje, Dvořák zobrazil postupným decrescendom postupne miznúceho vraha, vodníka, v tmavom jazere. Je to dôkaz toho, ako Dvořák dokázal citlivo a umne pretaviť do hudby vyústenie predlohy pridaním vlastných dojmov a pocitov z tragického príbehu. Pre zmenu posledná symfonická báseň Holoubek, op. 110 pojednáva o ťarche zločinu protagonistky. Žena otrávi svojho manžela. Na pohrebe predstiera smútok, no krátko na to sa okázalým spôsobom vydá za iného. Jedného dňa začne na hrob mŕtveho manžela sadať holubica spievajúca smutnú pieseň, čím pripomína vinu vypočítavej manželke. Pod ťarchou svedomia si napokon siahne na život a zomiera. Symfonická báseň Zlatý kolovrat, op. 109 je odrazom krutého príbehu siroty Dorničky, do ktorej sa zamiluje kráľ počas svojej cesty vidiekom. Požiada jej macochu, aby ju priviedla do hradu. Poslúchne, avšak cestou na hrad so svojou dcérou podobajúcou sa Dorničke, budúcu kráľovu nevestu zavraždia. Odseknú jej nohy, ruky a vyrežú oči. Ponechajú si ich, a ostatné torzo pochovajú. Nevlastná dcéra za zhostí úlohy Dorničky tak dôverne, že sa s ňou kráľ ožení, no hneď po svadbe je povolaný do boja. Zaznieva nová svadobná téma vo veľmi redukovanej podobe, ktorá sa naplno rozvinie až na konci príbehu. Medzitým totižto miestny pustovník nájde pozostatky Dorničky. Vďaka svojej prefíkanosti donúti jej nevlastnú sestru zriecť sa chýbajúcich častí jej tela. Nohy získa výmenou za zlatý kolovrat, ruky za zlatú palicu a oči za zlaté vreteno. Oživením Dorničky, návratom kráľa z bitky a najmä potrestaním dvoch vypočítavých vrahýň, zlatý kolovrátok naplnil svoj účel, mizne, a už nikdy viac ho nie je vidieť ani počuť.

      Symfonické básne Antonína Dvořáka sú plné sugescií, hrozivých obrazov, ako aj plné lyriky a nehy. Citlivo vedie za ruku protagonistov krutých príbehov a ich osudy zveruje sýtemu orchestru slúžiacemu ako médium tlmočenia ich osudov. Jeho mimoriadny cit pre vyjadrenie emócie a náladového náboja sa odzrkadľuje v celom naratíve jednotlivých symfonických básní. Sám poslucháč poznaním týchto príbehov dokáže cítiť utrpenie Dorničky a jej následný návrat do života, prežívať strach matky a utrpenie otca zapríčinené Polednicou, vnímať horko-sladké stretnutie matky a dcéry pod dohľadom Vodníka, ako aj prežiť katarziu s nevďačnou vrahyňou usvedčenej Holoubkom. Aj za tou najväčšou tmou a zlom sa niekde skrýva lúč svetla. A presne o tom je Dvořáková dráma. Odhalí ju v plnej sile, akoby nebolo úniku, no niekde v diaľke sa zaskvie nádej.

      Pätica symfonických básní predstavuje vrchol symfonickej tvorby českého velikána. Následne sa ponára do tajov opery. Čert a Káča, komická opera v troch dejstvách je predzvesťou Rusalky a Armidy, tragických opier pomyselne uzatvárajúcich prínos geniálnej tvorivej mysle pokorného človeka.

      Mária Gavalová

      –––––
      Bibliografický údaj: GAVALOVÁ, Mária: Text ku koncertu 18. 5. 2023, in: Slovenská filharmónia, 74. koncertná sezóna 2022/2023, Populárny cyklus, Cyklus C, Bratislava, Slovenská filharmónia 2023

    • Životopisy

      BOŽIDARA TURZONOVOVÁ

      Od detstva navštevovala dramatický krúžok, pôsobila v Detskej rozhlasovej družine a venovala sa hre na klavíri. Študovala na VŠMU v Bratislave, ktorú úspešne absolvovala v roku 1963. Po absolutóriu sa stala členkou SND, kde pôsobí dodnes. V súčasnosti hosťuje v trnavskom Divadle Jána Palárika. Okrem toho pracuje v rozhlase, vo filme a v dabingu, učí herectvo. V minulosti bola i predsedníčkou výboru Art Filmu, je čestnou riaditeľkou medzinárodného filmového festivalu Cinematik Piešťany. Od roku 1984 vyučovala na bratislavskej VŠMU a od roku 1999 pôsobila ako dekanka na Akadémii umení v Banskej Bystrici. Je herečkou širokého výrazového rozsahu, množstva divadelných i filmových postáv.

      Božidara Turzonovová vytvorila aj desiatky veľkých postáv v televíznych filmoch, inscenáciách a seriáloch ako Hájnikova žena (1971), Adam Šangala (1974), Vivat Beňovský (1975), Buddenbrookovci (1976), Doktor Jorge (1978), Božská Ema (1979), Medzi nami (1983), A čo ja miláčik? (1986), Mesto Anatol (1987), Prstene pre dámu (1999), Zostane to medzi nami (2003), Zborovňa (1999), Letisko (2007), Vratné lahve (2007) a i.


      MARTIN LEGINUS

      Študoval na Konzervatóriu v Bratislave (Zdeněk Bílek) a na VŠMU (Ondrej Lenárd). Od roku 2006 pôsobí v Slovenskom národnom divadle, v roku 2023 sa stal riaditeľom Opery SND. V rokoch 2013–2016 bol hudobným riaditeľom Štátnej opery v Prahe. V sezóne 2015/2016 bol hlavným hosťujúcim dirigentom Pražského komorného orchestra. Dirigoval v koncertných sálach ako viedenský a berlínsky Konzerthaus a na významnej japonskej scéne Bunka Kaikan v Tokiu. V októbri 2015 absolvoval úspešné japonské turné so Štátnou operou Praha, kde dirigoval 20 predstavení Verdiho opery La traviata. V rokoch 2018–2020 bol stálym hosťujúcim dirigentom Štátneho komorného orchestra Žilina.

      Martin Leginus dirigoval opery Orfeus a Eurydika, Carmen, Čarovná flauta, Barbier zo Sevilly, Dvaja Foscariovci, Macbeth, La traviata, Aida, Nabucco, Otello, Simon Boccanegra, Rigoletto, Falstaff, Don Carlo, Hänsel und Gretel, Sedliacka česť, Komedianti, Madama Butterfly, Bohéma, La Rondine, Manon Lescaut, Tosca, Il Tabarro, Gianni Schicchi, Suor Angelica, Predaná nevesta, Rusalka, Martin a Slnko, Svätopluk a balety Labutie jazero, Spiaca krásavica, Luskáčik, Spartakus, Ivan Hrozný, Romeo a Júlia, Sylfida a Giselle. Spolupracoval s radom významných sólistov, ako sú Leo Nucci, Ferruccio Furlanetto, Simon Keenlyside, José Cura, Anna Samuil, Jana Kurucová, Pavol Bršlík, Adriana Kučerová, Sergej Larin, Dalibor Jenis, Eva Hornyáková, Peter Mikuláš, Eva Urbanová, Štefan Kocán a i.

      Za naštudovanie opery Rusalka vo Veľkom divadle v Poznani je Martin Leginus toho roku nominovaný v kategórii dirigent na cenu Jan Kiepura Theater Music Awards.


      SLOVENSKÁ FILHARMÓNIA

      bola založená v roku 1949. Pri jej umeleckom zrode stáli dve významné osobnosti medzinárodného hudobného života Václav Talich (1949–1952) a Ľudovít Rajter (1949–1976). Na umeleckom profilovaní orchestra sa podieľali ďalší šéfdirigenti – Tibor Frešo, Ladislav Slovák, Libor Pešek, Vladimir Verbickij, Bystrík Režucha, Aldo Ceccato, Ondrej Lenárd, Jiří Bělohlávek, Vladimír Válek, Peter Feranec, Emmanuel Villaume a James Judd. Ako stáli hosťujúci dirigenti pôsobili v Slovenskej filharmónii v rokoch 2007–2018 Leoš Svárovský, 2011–2019 Rastislav Štúr a v sezóne 2018/2019 Petr Altrichter. Od sezóny 2020/2021 sa postu šéfdirigenta ujal Daniel Raiskin.

      Z množstva hosťujúcich dirigentov je potrebné uviesť osobnosti svetového mena ako János Ferencsik, Witold Rowicki, Václav Smetáček, Karel Ančerl, Franz Konwitschny, A. Jansons, Václav Neumann, Hermann Abendroth, Antonio Pedrotti, Sir Eugene Aynsley Goossens, Sir Malcolm Sargent, Roberto Benzi, Kurt Masur, Sir Charles Mackerras, C. Zecchi, S. Baudo, Claudio Abbado, K. Sanderling, Z. Košler, R. Muti, K. Richter, K. Kondrašin, L. Segerstam, A. Lombard, S. Celibidache, T. Sanderling, a mnohí ďalší, ale i skladateľov-interpretov vlastných diel ako J. Martinon, K. Penderecki a A. Chačaturian.

      Medzi najvýznamnejšie udalosti sezóny 2022/2023 patria zahraničné účinkovania v koncertných sálach vo Švajčiarsku (Murten) so sólistami Hemsingom Eldbjørgom a Anatolom Tothom a Rakúsku (Viedeň) s Alexeiom Volodinom. Na záver sezóny vycestuje orchester Slovenská filharmónia spolu so šéfdirigentom Danielom Raiskinom a Leošom Svárovským na turné do Japonska, sólistami budú klaviristka Olga Scheps a violončelista Tatsuki Sasanuma.


    • Libreto

      Karel Jaromír Erben – Kytice

      Vodník

      I

      Na topole nad jezerem
      seděl vodník pod večerem:
      „Sviť, měsíčku, sviť,
      ať mi šije niť.

      Šiju, šiju si botičky
      do sucha i do vodičky:
      sviť, měsíčku, sviť,
      ať mi šije niť.

      Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
      šiju, šiju si kabátek:
      sviť, měsíčku, sviť,
      ať mi šije niť.

      Zelené šaty, botky rudé,
      zejtra moje svatba bude:
      sviť, měsíčku, sviť,
      ať mi šije niť.“

      II

      Ráno, raníčko panna vstala,
      prádlo si v uzel zavázala:
      „Půjdu, matičko, k jezeru,
      šátečky sobě vyperu.“

      „Ach nechoď, nechoď na jezero,
      zůstaň dnes doma, moje dcero!
      Já měla zlý té noci sen:
      nechoď, dceruško, k vodě ven.

      Perly jsem tobě vybírala,
      bíle jsem tebe oblíkala,
      v sukničku jako z vodních pěn:
      nechoď, dceruško, k vodě ven.

      Bílé šatičky smutek tají,
      v perlách se slzy ukrývají,
      a pátek nešťastný je den,
      nechoď, dceruško, k vodě ven.“

      Nemá dceruška, nemá stání,
      k jezeru vždy ji cos pohání,
      k jezeru vždy ji cos nutí,
      nic doma, nic jí po chuti. -

      První šáteček namočila -
      tu se s ní lávka prolomila,
      a po mladičké dívčině
      zavířilo se v hlubině.

      Vyvalily se vlny zdola,
      roztáhnuly se v šírá kola;
      a na topole podle skal
      zelený mužík zatleskal.

      III

      Nevesely, truchlivy
      jsou ty vodní kraje,
      kde si v trávě pod leknínem
      rybka s rybkou hraje.

      Tu slunéčko nezahřívá,
      větřík nezavěje:
      chladno, ticho - jako žel
      v srdci bez naděje.

      Nevesely, truchlivy
      jsou ty kraje vodní;
      v poloutmě a v polousvětle
      mine tu den po dni.

      Dvůr Vodníkův prostranný,
      bohatství v něm dosti:
      však bezděky jen se v něm
      zastavují hosti.

      A kdo jednou v křišťálovou
      bránu jeho vkročí,
      sotva ho kdy uhlédají
      jeho milých oči. -

      Vodník sedí mezi vraty,
      spravuje své sítě
      a ženuška jeho mladá
      chová malé dítě.

      „Hajej, dadej, mé děťátko,
      můj bezděčný synu!
      Ty se na mne usmíváš,
      já žalostí hynu.

      Ty radostně vypínáš
      ke mně ručky obě:
      a já bych se radš viděla
      tam na zemi v hrobě.

      Tam na zemi za kostelem
      u černého kříže,
      aby má matička zlatá
      měla ke mně blíže.

      Hajej, dadej, synku můj,
      můj malý Vodníčku!
      Kterak nemám vzpomínati
      smutná na matičku?

      Starala se ubohá,
      komu vdá mne, komu?
      Však ani se nenadála,
      vybyla mne z domu!

      Vdala jsem se, vdala již,
      ale byly chyby:
      starosvati - černí raci,
      a družičky - ryby!

      A můj muž - bůh polituj! -
      mokře chodí v suše
      a ve vodě pod hrnéčky
      střádá lidské duše.

      Hajej, dadej, můj synáčku
      s zelenými vlásky!
      Nevdala se tvá matička
      ve příbytek lásky.

      Obluzena, polapena
      v ošemetné sítě,
      nemá žádné zde radosti
      leč tebe, mé dítě!“ -

      „Co to zpíváš, ženo má?
      Nechci toho zpěvu!
      Tvoje píseň proklatá
      popouzí mne k hněvu.

      Nic nezpívej, ženo má,
      v těle žluč mi kyne:
      sic učiním rybou tebe
      jako mnohé jiné!“ -

      „Nehněvej se, nehněvej,
      Vodníku, můj muži!
      Neměj za zlé rozdrcené,
      zahozené růži.

      Mladosti mé jarý štěp
      přelomil jsi v půli:
      a nic jsi mi po tu dobu
      neučinil k vůli.

      Stokrát jsem tě prosila,
      přemlouvala sladce,
      bys mi na čas, na kratičký,
      dovolil k mé matce.

      Stokrát jsem tě prosila
      v slzí toku mnohém,
      bych jí ještě naposledy
      mohla dáti sbohem!

      Stokrát jsem tě prosila,
      na kolena klekla:
      ale kůra srdce tvého
      ničím neobměkla!

      Nehněvej se, nehněvej,
      Vodníku, můj pane!
      Anebo se rozhněvej,
      co díš, ať se stane.

      A chceš-li mne rybou míti,
      abych byla němá:
      učiň mne radš kamenem,
      jenž paměti nemá.

      Učiň mne radš kamenem
      bez mysli a citu:
      by mi věčně žel nebylo
      slunečního svitu!“ -

      „Rád bych, ženo, rád bych já
      věřil tvému slovu:
      ale rybka v širém moři -
      kdo ji lapí znovu?
      Nezbraňoval bych ti já
      k matce tvojí chůze:
      ale liché mysli ženské
      obávám se tuze!

      Nuže - dovolím ti já,
      dovolím ti zdůli:
      však poroučím, ať mi věrně
      splníš moji vůli.

      Neobjímej matky své,
      ani duše jiné:
      sic pozemská tvoje láska
      s nezemskou se mine.

      Neobjímej nikoho
      z rána do večera:
      před klekáním pak se zase
      vratiž do jezera.

      Od klekání do klekání
      dávám lhůtu tobě:
      avšak tu mi na jistotu
      zůstavíš to robě.“

      IV

      Jaké, jaké by to bylo
      bez slunéčka podletí?
      Jaké bylo by shledání
      bez vroucího objetí?
      A když dcera v dlouhém čase
      matku svou obejme zase,
      aj, kdo může za zlé míti
      laskavému dítěti?

      Celý den se v pláči těší
      s matkou žena z jezera:
      „Sbohem, má matičko zlatá,
      ach, bojím se večera!“ -
      „Neboj se, má duše drahá,
      nic se neboj toho vraha;
      nedopustím, by tě v moci
      měla vodní příšera!“ -

      Přišel večer. - Muž zelený
      chodí venku po dvoře;
      dvéře klínem zastrčeny,
      matka s dcerou v komoře.
      „Neboj se, má drahá duše,
      nic ti neuškodí v suše,
      vrah jezerní nemá k tobě
      žádné moci nahoře!“ -
      Když klekání odzvonili,
      buch, buch! venku na dvéře:
      „Pojď již domů, ženo moje,
      nemám ještě večeře!“ -
      „Vari od našeho prahu,
      vari pryč, ty lstivý vrahu,
      a co dřív jsi večeříval,
      večeř zase v jezeře!“ -

      O půlnoci buch, buch! zase
      na ty dvéře zpukřelé:
      „Pojď již domů, ženo moje,
      pojď mi ustlat postele!“ -
      „Vari od našeho prahu,
      vari pryč, ty lstivý vrahu,
      a kdo tobě prve stlával,
      ať ti zase ustele!“ -

      A potřetí buch, buch! zase,
      když se šeřil ranní svit:
      „Pojď již domů, ženo moje,
      dítě pláče, dej mu pít!“ -
      „Ach matičko, muka, muka -
      pro děťátko srdce puká!
      Matko má, matičko zlatá,
      nech mne, nech mne zase jít!“ -

      „Nikam nechoď, dcero moje!
      Zradu kuje vodní vrah;
      ač že péči máš o dítě,
      mně o tebe větší strach.
      Vari, vrahu, do jezera!
      Nikam nesmí moje dcera;
      a pláče-li tvé děťátko,
      přines je sem na náš práh.“ -

      Na jezeře bouře hučí,
      v bouři dítě naříká:
      nářek ostře bodá v duši,
      potom náhle zaniká.
      „Ach, matičko, běda, běda,
      tím pláčem mi krev usedá:
      matko má, matičko zlatá,
      strachuji se Vodníka!“ -

      Něco padlo. - Pode dveřmi
      mok se jeví - krvavý;
      a když stará otevřela,
      kdo leknutí vypraví!
      Dvě věci tu v krvi leží -
      mráz po těle hrůzou běží:
      dětská hlava bez tělíčka
      a tělíčko bez hlavy.

      Polednice

      U lavice dítě stálo,
      z plna hrdla křičelo.
      „Bodejž jsi jen trochu málo,
      ty cikáně, mlčelo!

      Poledne v tom okamžení,
      táta přijde z roboty:
      a mně hasne u vaření
      pro tebe, ty zlobo, ty!

      Mlč! Hle husar a kočárek –
      hrej si – tu máš kohouta!“ –
      Než kohout, vůz i husárek
      bouch, bác! letí do kouta.

      A zas do hrozného křiku –
      „I bodejž tě sršeň sám –!
      že na tebe, nezvedníku,
      Polednici zavolám!

      Pojď si proň, ty Polednice,
      pojď, vem si ho zlostníka!“ –
      A hle, tu kdos u světnice
      dvéře zlehka odmyká.

      Malá, hnědá, tváři divé
      pod plachetkou osoba;
      o berličce, hnáty křivé,
      hlas – vichřice podoba!

      „Dej sem dítě!“ – „Kriste Pane,
      odpusť hříchy hříšnici!“
      Div že smrt jí neovane,
      ejhle tuť – Polednici!

      Ke stolu se plíží tiše
      Polednice jako stín:
      matka hrůzou sotva dýše,
      dítě chopíc na svůj klín.

      A vinouc je, zpět pohlíží –
      běda, běda dítěti!
      Polednice blíž se plíží,
      blíž – a již je vzápětí.

      Již vztahuje po něm ruku –
      matka tisknouc ramena:
      „Pro Kristovu drahou muku!“
      klesá smyslů zbavena.

      Tu slyš: jedna – druhá – třetí –
      poledne zvon udeří;
      klika cvakla, dvéře letí –
      táta vchází do dveří.

      Ve mdlobách tu matka leží,
      k ňadrům dítě přimknuté:
      matku vzkřísil ještě stěží,
      avšak dítě – zalknuté.

      Holoubek

      Okolo hřbitova
      cesta úvozová;
      šla tudy, plakala
      mladá, hezká vdova.

      Plakala, želela
      pro svého manžela:
      neb tudy naposled
      jej doprovázela. –

      Od bílého dvora
      po zelené louce
      jede pěkný panic,
      péro na klobouce.

      „Neplač, nenaříkej,
      mladá, hezká vdovo,
      škoda by tvých očí,
      slyš rozumné slovo.

      Neplač, nenaříkej,
      vdovo, pěkná růže,
      a když muž ti umřel,
      vezmi mne za muže.“ –

      V témdni umrlého
      z mysli vypustila:
      než měsíc uplynul,
      k svatbě šaty šila. –

      Okolo hřbitova
      veselejší cesta:
      jedou tudy, jedou
      ženich a nevěsta.

      Byla svatba, byla
      hlučná a veselá:
      nevěsta v objetí
      nového manžela.

      Byla svatba, byla,
      hudba pěkně hrála:
      on ji k sobě vinul,
      ona jen se smála. –

      Směj se, směj, nevěsto,
      pěkně ti to sluší:
      nebožtík pod zemí,
      ten má hluché uši!

      Objímej milého,
      netřeba se báti:
      rakev dosti těsná –
      ten se neobrátí!

      Líbej si je, líbej,
      ty žádané líce;
      komus namíchala,
      neobživne více! –

      *

      Běží časy, běží,
      všecko sebou mění:
      co nebylo, přijde,
      co bývalo, není.

      Běží časy, běží,
      rok jako hodina;
      jedno však nemizí:
      pevnět‘ stojí vina.

      Tři roky minuly,
      co nebožtík leží;
      na jeho pahorku
      tráva roste svěží.

      Na pahorku tráva,
      u hlavy mu doubek,
      na doubku sedává
      běloučký holoubek.

      Sedává, sedává,
      přežalostně vrká:
      každý, kdož uslyší,
      srdce jemu puká.

      Nepuká tak jiným,
      jako jedné ženě:
      s hlavy si rve vlasy,
      volá uděšeně:

      „Nehoukej, nevolej,
      nehuč mi tak v uši:
      tvá píseň ukrutná
      probodá mi duši!

      Nehoukej, nežaluj,
      hlava se mi točí:
      aneb mi zahoukej,
      ať se mi rozskočí!“

      Teče voda, teče,
      vlna vlnu stíhá,
      a mezi vlnami
      bílý šat se míhá.

      Tu vyplývá noha,
      tam zas ruka bledá:
      žena nešťastnice
      hrobu sobě hledá! –

      Vytáhli ji na břeh,
      zahrabali skrytě,
      kde cesty pěšiny
      křižují se v žitě.

      Nižádného hrobu
      jí býti nemělo:
      jen kámen veliký
      tlačí její tělo.

      Však nelze kamenu
      tak těžko ležeti,
      jako jí na jmenu
      spočívá prokletí!

      Zlatý kolovrat

      I

      Okolo lesa pole lán,
      hoj jede, jede z lesa pán,
      na vraném bujném jede koni,
      vesele podkovičky zvoní,
      jede sám a sám.

      A před chalupou s koně hop!
      a na chalupu: klop, klop, klop!
      „Hola hej ! otevřte mi dvéře,
      zbloudil jsem při lovení zvěře,
      dejte vody pít!“

      Vyšla dívčina jako květ,
      neviděl také krásy svět;
      přinesla vody ze studnice,
      stydlivě sedla u přeslice,
      předla, předla len.

      Pán stojí, nevěda, co chtěl,
      své velké žízně zapomněl;
      diví se tenké, rovné niti,
      nemůže očí odvrátiti
      z pěkné přadleny.

      „Svobodna-li jest ruka tvá,
      ty musíš býti žena má!“
      dívčinu k boku svému vine —
      „Ach pane, nemám vůle jiné,
      ne jak máti chce.“

      „A kde je, děvče, máti tvá?
      Nikohoť nevidím tu já.“ ―
      „Ach pane, má nevlastní máti
      zejtra se s dcerou domů vrátí,
      vyšly do města.“

      II

      Okolo lesa pole lán,
      hoj jede, jede zase pán;
      na vraném bujném jede koni,
      vesele podkovičky zvoní,
      přímo k chaloupce.

      A před chalupou s koně hop!
      a na chalupu: klop, klop, klop!
      „Hola! otevřte, milí lidi,
      ať oči moje brzo vidí
      potěšení mé!“

      Vyšla babice, kůže a kost:
      „Hoj, co nám nese vzácný host?“
      „Nesu ti, nesu v domě změnu,
      chci tvoji dceru za svou ženu,
      tu tvou nevlastní.“

      „Hoho, panáčku! Div a div!
      Kdo by pomyslil jaktěživ?
      Pěkně vás vítám, vzácný hoste,
      však ani nevím, pane, kdo jste?
      Jak jste přišel k nám?“

      „Jsem této země král a pán,
      náhodou včera zavolán:
      dám tobě stříbro, dám ti zlato,
      dej ty mně svoji dceru za to,
      pěknou přadlenu.“

      „Ach pane králi! Div a div!
      Kdo by se nadál jaktěživ?
      Vždyť nejsme hodny, pane králi! —
      Kéž bychom záslužněji stály
      v milosti vaší!

      Ale však radu, radu mám:
      za cizí — dceru vlastní dám;
      jeť podobna té druhé právě
      jak oko oku v jedné hlavě —
      její nit — hedbáv!“

      „Špatná je, babo, rada tvá!
      Vykonej, co poroučím já:
      zejtra, a den se ráno zjasní,
      provodíš dceru svou nevlastní
      na královský hrad!“

      III

      „Vstávej, dceruško, již je čas,
      pan král již čeká, bude kvas:
      však jsem já ani netušila —
      nu bodejž dobře pořídila
      v královském hradě!“

      „Stroj se, sestřičko moje, stroj,
      v královském hradě bude hoj:
      vysoko jsi se podívala,
      nízko mne, hleďte, zanechala —
      nu jen zdráva buď!“

      „Pojď již, Dorničko naše, pojď,
      aby se nehněval tvůj choť:
      až budeš v lese na rozhraní,
      na domov nevzpomeneš ani —
      pojď jen honem, pojď!“

      „Matko, matičko, řekněte,
      nač s sebou ten nůž béřete?“
      „Nůž bude dobrý — někde v chladu
      vypíchnem oči zlému hadu —
      pojď jen honem, pojď!“

      „Sestro, sestřičko, řekněte,
      nač tu sekeru nesete?“
      „Sekera dobrá — někde v keři
      useknem hnáty líté zvěři —
      pojď jen honem, pojď!“

      A když již přišly v chlad a keř:
      „Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“
      Hory a doly zaplakaly,
      kterak dvě ženy nakládaly
      s pannou ubohou!

      „Nyní se s panem králem těš,
      těš se s ním, kterakkoli chceš:
      objímej jeho svěží tělo,
      pohlížej na to jasné čelo,
      pěkná přadleno!“

      „Mamičko, kterak udělám?
      Kam oči a ty hnáty dám?“
      „Nenechávej jich podle těla,
      ať někdo jich zas nepřidělá —
      radš je s sebou vem.“

      A když již zašly za tu chvoj:
      „Nic ty se, dcero má, neboj!
      Však jsi podobna té tam právě
      jak oko oku v jedné hlavě —
      neboj ty se nic!“

      A když již byly hradu blíž,
      pan král vyhlíží z okna již;
      vychází s pány svými v cestu,
      přivítá matku i nevěstu,
      zrady netuše.

      I byla svatba — zralý hřích,
      panna nevěsta samý smích;
      i byly hody, radování,
      plesy a hudby bez ustání
      do sedmého dne.

      A když zasvítal osmý den,
      král musí jíti s vojsky ven:
      „Měj se tu dobře, paní moje,
      já jedu do krutého boje,
      na nepřítele.

      Navrátím-li se z bitvy zpět,
      omladne naší lásky květ!
      Zatím na věrnou mou památku
      hleď sobě pilně kolovrátku,
      pilně doma přeď!“

      IV

      V hluboké pusté křovině
      jak se tam vedlo dívčině?
      Šest otevřených proudů bylo,
      z nich se jí živobytí lilo
      na zelený mech.

      Vzešlo jí náhle štěstí moc,
      nynčko jí hrozí smrti noc:
      tělo již chladne, krev se sedá —
      běda té době, běda, běda,
      když ji spatřil král!

      A tu se z lesních kdesi skal
      stařeček nevídaný vzal:
      šedivé vousy po kolena —
      to tělo vloživ na ramena,
      v jeskyni je nes.

      „Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,
      vezmi ten zlatý kolovrat:
      v královském hradě jej prodávej,
      za nic jiného však nedávej
      nežli za nohy.“ —

      Pachole v bráně sedělo,
      zlatý kolovrat drželo.
      Královna z okna vyhlížela:
      „Kéž bych ten kolovrátek měla
      z ryzího zlata!“

      „Jděte se, matko, pozeptat,
      zač je ten zlatý kolovrat?“
      „Kupte, paničko, drahý není,
      můj otec příliš nevycení:
      za dvě nohy jest.“

      „Za nohy? Ajaj, divná věc!
      Ale já chci jej míti přec:
      jděte, mamičko, do komory,
      jsou tam ty nohy naší Dory,
      dejte mu je zaň.“

      Pachole nohy přijalo,
      do lesa zpátky spěchalo. —
      „Podej mi, chlapče, živé vody,
      nechť bude tělo beze škody,
      jako bývalo.“

      A ránu k ráně přiložil,
      a v nohou oheň zas ožil;
      a v jeden celek srostlo tělo,
      jako by vždycky bylo celo,
      bez porušení.

      „Jdi, mé pachole, k polici,
      vezmi tu zlatou přeslici:
      v královském hradě ji prodávej,
      za nic jiného vak nedávej
      nežli za ruce.“ ―

      Pachole v bráně sedělo,
      přeslici v rukou drželo.
      Královna z okna vyhlížela:
      „Och, kéž bych tu přesličku měla
      ke kolovrátku!

      Vstaňte, mamičko, z lavice,
      ptejte se, zač ta přeslice?“ —
      „Kupte, paničko, drahá není,
      můj otec příliš nevycení,
      za dvě ruce jest.“

      „Za ruce!? Divná, divná věc!
      Ale já ji chci míti přec:
      jděte, mamičko, do komory,
      jsou tam ty ruce naší Dory,
      přineste mu je.“

      Pachole ruce přijalo,
      do lesa zpátky spěchalo. —
      „Podej mi, chlapče, živé vody,
      nechť bude tělo beze škody,
      jako bývalo.“

      A ránu k ráně přiložil,
      a v rukou oheň zas ožil;
      a v jeden celek srostlo tělo,
      jako by vždycky bylo celo,
      bez porušení.

      „Skoč, hochu, na cestu se měj!
      Mám zlatý kužel na prodej:
      v královském hradě jej prodávej,
      za nic jiného však nedávej
      nežli za oči.“ —

      Pachole v bráně sedělo,
      zlatý kuželík drželo.
      Královna z okna vyhlížela:
      „Kéž bych ten kuželíček měla
      na tu přesličku!

      Vstaňte, mamičko, jděte zas,
      ptejte se, zač ten kužel as?“ —
      „Za oči, paní, jinak není,
      tak mi dal otec poručení,
      za dvě oči jest.“

      „Za oči!? Neslýchaná věc!
      A kdo je, chlapče, tvůj otec?“ —
      „Netřeba znáti otce mého:
      kdo by ho hledal, nenajde ho,
      jinak přijde sám.“ —

      „Mámo, mamičko, co počít?
      A já ten kužel musím mít!
      Jděte tam zase do komory,
      jsou tam ty oči naší Dory,
      ať je odnese.“

      Pachole oči přijalo,
      do lesa zpátky spěchalo. —
      „Podej mi, chlapče, živé vody,
      nechť bude tělo beze škody,
      jako kdy prve.“

      A oči v důlky položil,
      a zhaslý oheň zas ožil;
      a panna vůkol pohlížela —
      však nikoho tu neviděla
      než se samotnu.

      V

      A když byly tři neděle,
      král jede z vojny vesele:
      „A jak se má, má paní milá,
      a zdalis pamětliva byla mých
      posledních slov?“

      „Och, já je v srdci nosila,
      a hleďte, co jsem koupila:
      jediný mezi kolovraty,
      přeslici, kužel — celý zlatý,
      vše to z lásky k vám!“

      „Pojď se, má paní, posadit,
      upřeď mi z lásky zlatou nit.“ —
      Ke kolovrátku chutě sedla,
      jak zatočila, celá zbledla —
      běda, jaký zpěv!

      „Vrrr — zlou to předeš nit!
      Přišla jsi krále ošidit:
      nevlastní sestru jsi zabila,
      údův a očí ji zbavila —
      vrrr — zlá to nit!“

      „Jaký to kolovrátek máš?
      A jak mi divně na něj hráš!
      Zahraj mi, paní, ještě znova,
      nevím, co chtějí tato slova:
      přeď, má paní, přeď!“

      „Vrrr — zlou to předeš nit!
      Chtěla jsi krále ošidit:
      pravou nevěstu jsi zabila
      a sama ses jí učinila —
      vrrr — zlá to nit!“

      „Hó, strašlivě mi, paní, hráš!
      Nejsi tak, jak se býti zdáš!
      Zahraj mi, paní, do třetice,
      abych uslyšel ještě více:
      přeď, má paní, přeď!“

      „Vrrr — zlou to předeš nit!
      Přišla jsi krále ošidit:
      sestra tvá v lese, v duté skále,
      ukradla jsi jí chotě krále —
      vrrr — zlá to nit!“

      Jak ta slova král uslyšel,
      skočil na vrance, k lesu jel;
      hledal a volal v šíré lesy:
      „Kdes, má Dorničko, kde jsi, kde jsi?
      Kdes, má rozmilá?“ —

      VI

      Od lesa k hradu polí lán,
      hoj jede, jede s paní pán;
      na vraném bujném jedou koni,
      vesele podkovičky zvoní,
      na královský hrad.

      I přišla svatba zase zpět,
      panna nevěsta jako květ;
      i byly hody, radování,
      hudby a plesy bez ustání
      po tři neděle.

      A což ta matka babice?
      A co ta dcera hadice? —
      Hoj, vyjí čtyři vlci v lese,
      každý po jedné noze nese
      ze dvou ženských těl.

      Z hlavy jim oči vyňaty,
      ruce i nohy uťaty:
      co prve panně udělaly,
      toho teď na se dočekaly
      v lese hlubokém.

      A co ten zlatý kolovrat?
      Jakou teď píseň bude hrát? —
      Jen do třetice zahrát přišel,
      pak ho již nikdo neuslyšel,
      ani nespatřil.

    Páči sa Likes 0
    Online bulletin Odfoťte QR kód pomocou smartfónu a zobrazí sa vám bulletin vo vašom mobilnom zariadení. Alebo na QR kód kliknete a bulletin sa vám zobrazí v novom okne prehliadača.

    Antonín Dvořák / Karel Jaromír Erben

    Štvrtok 18. 5. 2023, 19.00 hThursday, May 18, 2023, 7.00 PM
    Cyklus C – Populárny cyklus
    Koncertná sieň Slovenskej filharmónie
    C serie – Popular Music Concerts
    Concert Hall of Slovak Philharmonic


    Program
    Karel Jaromír Erben (1811–1870)
      Kytice z pověstí národních – Vodník A Bouquet of Folk Legends – The Water Goblin
    Antonín Dvořák (1841–1904)
      Vodník, symfonická báseň, op. 107 The Water Goblin, Op. 107
    Karel Jaromír Erben (1811–1870)
      Kytice z pověstí národních – Polednice A Bouquet of Folk Legends – The Noon Witch
    Antonín Dvořák (1841–1904)
      Polednice, symfonická báseň, op. 108 The Noon Witch, Op. 108
    Karel Jaromír Erben (1811–1870)
      Kytice z pověstí národních – Holoubek A Bouquet of Folk Legends – The Wild Dove
    Antonín Dvořák (1841–1904)
      Holoubek, symfonická báseň, op. 110 The Wild Dove, Op. 110
    Karel Jaromír Erben (1811–1870)
      Kytice z pověstí národních – Zlatý kolovrat A Bouquet of Folk Legends – The Golden Spinning Wheel
    Antonín Dvořák (1841–1904)
      Zlatý kolovrat, symfonická báseň, op. 109 The Golden Spinning Wheel, Op. 109

    Po návrate zo Spojených štátov amerických Antonín Dvořák prekvapil dovtedy „antiprogramovú“  verejnosť cyklom štyroch vynikajúcich symfonických básní na motívy balád Karla Jaromíra Erbena. Dvořák študoval básnickú zbierku Kytice viacero rokov, štyri kompozície sú jej výsledkom. Pričom už v roku 1884 očarený Erbenom komponuje celovečernú kantátu Svatební košile.

    Martin Leginus pôsobí od roku 2006 v SND, kde aktuálne diriguje šesť titulov. So Slovenskou filharmóniou debutoval v sezóne 2020/2021.


    VideozáznamVideorecording
    AndrejAndrej OsvaldOsvald svetlálights, zvuksound, PeterPeter GondaGonda technická spolupráca ITIT supervisor, RenátaRenáta BeličováBeličová réžiavideo producer, MarekMarek PiačekPiaček kamerycamera, striheditor, postprodukciapost-production
    Vyrobila Slovenská filharmónia © 2023A Slovak Philharmonic Production © 2023

    Facebook

    X (Twitter)