Antonín Dvořák – Písňe na slova z Rukopisu královédvorského

Kytice

Věje větřieček s kněžských lesóv,
běže zmilitka ku potoku,
nabiera vody v kovaná vědra.
Po vodě k děvě kytice plyje,
kytice voná z viol a róží.
I je sě děva kyticu lovit,
spade, ach spade v chladnú vodicu.
„Kda bych věděla, kytice krásná,
kto tebe v kyprú zemicu sáze,
tomu bych dala prstének zlatý.
Kda bych věděla, kytice krásná,
kto tebe lýkem hebúčkým sváza,
tomu bych dala jehlicu z vlasóv.
Kda bych věděla, kytice krásná,
kto tě po chladnej vodici pusti,
tomu bych dala vienek svój z hlavy.“

Róže

Ach, ty róže, krásná róže,
čemu si raně rozkvetla,
rozkvétavši pomrzla,
pomrzavši usvědla,
usvěděvši opadla?
Večer seděch, dlúho seděch
do kuropěnie seděch,
nic doždati nemóžech.
Všě dřiezhy, lúčky sežech.
Usnuch, snieše mi sě ve sně,
jako by mně nebošce
na pravéj ruce s prsta
svlekl sě zlatý prstének,
smekl sě drahý kamének.
Kamének nenadjidech,
zmilitka sě nedoždech.

Zezhulice

V širém poli dúbec stojí,
na dúbci žezhulice
zakukáše, zaplakáše,
že nenie vezdy jaro.
Kak by zrálo žitko v poli,
by vesdy jaro bylo?
Kak by zrálo jablko v sadě,
by vezdy léto bylo?
Kak by mrzly klasi v stoze,
by vezdy jeseň byla?
Kak by děvě tĕško bylo
by vezdy sama byla?

Skřivánek

Pleje děva konopie
u panského sada.
Pýta sě jej skřivánek,
Pro če žalostiva.
„Kak bych mohla ráda býti,
malitký skřivánče?
Otvedechu zmilitka
u kamený hrádek!
Kdybych pérce iměla,
písala bych lístek.
Ty, malitký skřivánče,
ty by s niem tam letal.
Nenie pérce, nenie blanky,
bych písala lístek.
Pozdravuj drahého péniem,
že zdě hořěm nyju.“

Opuščená

Ach, vy lesi, tmaví lesi,
lesi miletínstí!
Čemu vy se zelenáte
v zimě, letě rovno?
Ráda bych jáz neplakala,
nemútila srdce;
a řekněte, dobrí ludie,
kto by neplakal zdě?
Kdě mój otčík, otčík milý,
zahřěben vrovece.
Kdě moje máti, dobrá máti?
Travka na něj roste.
Ni mi bratra, ni mi sestry,
junošu mi vzechu.

Jahody

Jde má milá na jahody
na zelená borka.
Zadřéše si ostré trnie
v bělitkú nožicu.
Nemóže moje zmilitka
na nožicu vstúpiti.
„Ach, ty trnie, ostré trnie,
čemu si bol sdělo?
Za to budeš, ostré trnie,
z borek vymýtěno!“
„Poždi, milá, v pochládečce,
v zeleně borece,
jáz doběhu na palúček
po konieček bielý:
„Konieček se na palúce,
v hustéj trávě pase,
moje milá v pochládeče
na milého ždâje.
Je sě milá žalovati
po tichúnku v borce:
„Ach, co řěkne moje máti?
Jáz neščastná roba!
Vezdy mi řiekáše máti:
Choval se junoší!“
„Čemu sě junoší chovati,
kdaž sú dobří ludie?“
I přijedech na konice
jako sniežek bielém,
skočich s koně, viezech na suk
za střiebrnú uzdu;
objěch děvče, přižech k srdcu
i celovách ústa;
i zabude krásná děva
v nožici bolný trn.
Laskáchom sě, milováchom;
slunce na záchodě:
„Pojeď, milý, ručé domóv,
slunečko nám zajde.“
Vzkočich ruče na konieček
jako sniežek bielý
i vzdech zmilitku v náručie
otjedech s niú domóv.

Alma Mahler – Fünf Lieder

Die stille Stadt (Richard Dehmel)

Tiché mesto (voľný preklad Michal Vincent)

Liegt eine Stadt im Tale,
ein blasser Tag vergeht;
es wird nicht lange dauern mehr,
bis weder Mond noch Sterne,
nur Nacht am Himmel steht.

Mesto leží v údolí,
uplynie deň bledý,
už to dlho nepotrvá,
bez mesiaca a bez hviezd
len noc zavládne na nebi.

Von allen Bergen drücken
nebel auf die Stadt;
es dringt kein Dach, nicht Hof noch Haus,
kein Laut aus ihrem Rauch heraus,
kaum Türme noch und Brücken.

Zo všetkých kopcov
hmla na mesto lezie,
cez jej dym neprenikne strecha, 
ani dvor, či dom, ani hluk,
sotva veže a mosty tiež nie.

Doch als dem Wandrer graute,
da ging ein Lichtlein auf im Grund;
und durch den Rauch und Nebel
begann ein leiser Lobgesang,
aus Kindermund.

Keď sa však tulák striasol,
zjavilo sa svetlo na zemi
a cez dym a hmlu
z detských úst
tichý chválospev zaznie.

In meines Vaters Garten (Otto Erich Hartleben)

V záhrade môjho otca

In meines Vaters Garten –
blühe mein Herz, blüh auf –
in meines Vaters Garten –
stand ein schattender Apfelbaum -
Süsser Traum –
stand ein schattender Apfelbaum.

V záhrade môjho otca –
kvitni, srdce moje, rozkvitaj –
v záhrade môjho otca
tienistá jabloň stála –
sladký sen -
tienistá jabloň stála.

Drei blonde Königstöchter –
blühe mein Herz, blüh auf –
drei wunderschöne Mädchen
schliefen unter dem Apfelbaum –
Süsser Traum -
schliefen unter dem Apfelbaum.

Tri plavé dcéry kráľovské –
kvitni, srdce moje, rozkvitaj –
tri prekrásne dievčatá
pod jabloňou spali –
sladký sen –
pod jabloňou spali.

Die allerjüngste Feine –
blühe mein Herz, blüh auf –
die allerjüngste Feine
blinzelte und erwachte kaum –
Süsser Traum –
blinzelte und erwachte kaum.

Najmladšia, krehká –
kvitni, srdce moje, rozkvitaj –
najmladšia, krehká žmurkla
a zobudila sa sotva -
sladký sen –
žmurkla a zobudila sa sotva.

Die zweite fuhr sich übers Haar –
blühe mein Herz, blüh auf –
sah den roten Morgentraum -
Süsser Traum –

Druhá prebehla si vlasmi –
kvitni, srdce moje, rozkvitaj –
videla červený sen ranný –
sladký sen –

Sie sprach: Hört ihr die Trommel nicht –
blühe mein Herz, blüh auf –
Süsser Traum –
hell durch den dämmernden Traum?

Nepočujete bubon, vraví –
kvitni, srdce moje, rozkvitaj –  
sladký sen -
svetlo skrz sen tmavý?

Mein Liebster zieht in den Kampf –
blühe mein Herz, blüh auf –
mein Liebster zieht in den Kampf hinaus,
küsst mir als Sieger des Kleides Saum –
Süsser Traum –
küsst mir des Kleides Saum!

Môj milý do boja sa zberá –
kvitni, srdce moje, rozkvitaj –  
môj milý von do boja sa zberá,
ako víťaz bozkáva mojich šiat lem –
sladký sen –
bozkáva mojich šiat lem!

Die dritte sprach und sprach so leis –
blühe mein Herz, blüh auf –
die dritte sprach und sprach so leis:
Ich küsse dem Liebsten des Kleides Saum –
Süsser Traum –
ich küsse dem Liebsten des Kleides Saum. –

Tretia vraví a tak ticho vraví –  
kvitni, srdce moje, rozkvitaj -
tretia vraví a tak ticho vraví: 
bozkávam milého šiat lem – 
sladký sen –  
bozkávam milého šiat lem.

In meines Vaters Garten –
blühe mein Herz, blüh auf –
in meines Vaters Garten
steht ein sonniger Apfelbaum -
Süsser Traum –
steht ein sonniger Apfelbaum!

V záhrade môjho otca –
kvitni, srdce moje, rozkvitaj –
v záhrade môjho otca
žiarivá jabloň stojí –
sladký sen -
žiarivá jabloň stojí!

Laue Sommernacht (Otto Julius Bierbaum)

Vlažná letná noc

Laue Sommernacht: am Himmel
Stand kein Stern, im weiten Walde
Suchten wir uns tief im Dunkel,
Und wir fanden uns.

Vlažná letná noc: na nebi
žiadna hviezda, v hĺbke lesa
šíreho, v tme sme sa hľadali
a našli sme sa.

Fanden uns im weiten Walde
In der Nacht, der sternenlosen,
Hielten staunend uns im Arme
In der dunklen Nacht.

Našli sme sa v šírom lese,
v noci bezhviezdnej,
v tmavej noci v úžase
objímali sme sa.

War nicht unser ganzes Leben
So ein Tappen, so ein Suchen?
Da: In seine Finsternisse
Liebe, fiel Dein Licht.

Či náš život celý nebol
také tápanie, taká snaha?
Tam: Do jeho temnoty,
láska, tvoje svetlo padá.

Bei dir ist es traut (Rainer Maria Rilke)

Pri tebe je to milé

Bei dir ist es traut:
Zage Uhren schlagen
wie aus weiten Tagen.
Komm mir ein Liebes sagen –
aber nur nicht laut.

Pri tebe je to milé:  
bijú hodiny váhavé
ako z dní vzdialených.
Niečo milé povedz mi
len nahlas nie.

Ein Tor geht irgendwo
draussen im Blütentreiben.
Der Abend horcht an den Scheiben.
Lass uns leise bleiben:
Keiner weiss uns so.

Brána vedie niekam  
von do záhonov.  
Večer načúva pri oknách.
Zostaňme ticho teda:
nikto nás tak nespozná.

Ich wandle unter Blumen (Heinrich Heine)

Medzi kvetmi kráčam

Ich wandle unter Blumen
Und blühe selber mit;
Ich wandle wie im Traume
Und schwanke bei jedem Schritt.

Medzi kvetmi kráčam
a kvitnem s nimi sám;
kráčam ako vo sne
a pri každom kroku váham.

O, halt mich fest, Geliebte!
Vor Liebestrunkenheit
Fall’ ich dir sonst zu Füßen,
Und der Garten ist voller Leut’.

Ó, milá, pevne drž ma,
inak láskou opojený
ti padnem k nohám
a záhrada je ľudí plná.

Ivan Hrušovský – Tri Reflexie

V jaskynke pamäti (Milan Rúfus, fragment z básne Slovensko zbohom)

V jaskynke pamäti svieti večné svetlo.
A z povaly tam padá hviezdny prach.

I smrť má zlaté vlasy, jak z nej vychádza,
odrazu omladnutá ako dievčatko.
A takmer pekná.

Krajina ako organ večerný
tam ticho hrmí.
Tenké klávesy
roličiek svietia.
A chorál, starý chorál
padá na lesy.

Dobrý deň, moji mŕtvi.

Oráči (Milan Kraus)

Oráči jesene
hlboko orajúci,
oráči súmrakov
domov sa vracajúci.

Oráči miznúci
do hmly a do oblakov,
oráči zeme,
tí ctitelia poľných vtákov.

Oráči času
nad brázdami zadumaní,
oráči vzduchu
a oráči hviezdnych strání.

Kráčajú oblohou
čo šerom potemnela,
oráči, ktorí nám
vráskami brázdia čelá.

Na konci diaľky (Maša Haľamová)

Nesmiernou diaľkou
plní sa srdce.
Do zraku
iskry pršia.
V tichu zazvonil
vysoký tón.
Srp kosí návršia
žltastým svetlom.
Hory stíchli,
lesy mlčia.
Mlčanie prikryl
kryštáľový zvon.
A ty chceš
na koniec obzoru.

Rozdať sa
diaľkam či hviezdam.
Za čiaru hmoty.
Do strún vesmírnych
dýchnuť.
Rozzvučať chorál
modravých diaľok
orchestrom vzdušných sfér.
Na koniec diaľky
čo v srdci rastie –
Nedôjdem.

Arnold Schönberg – Vier Lieder

Erwartung (Richard Dehmel)

Očakávanie (voľný preklad Michal Vincent)

Aus dem meergrünen Teiche
neben der roten Villa
unter der toten Eiche
scheint der Mond.

Z rybníka morskej zelene
vedľa vily červenej
pod dubom mŕtvym
mesiac žiari.

Wo ihr dunkles Abbild
durch das Wasser greift,
steht ein Mann und streift
einen Ring von seiner Hand.

Tam, kde jej obraz temný
odráža sa od vody,
stojí muž a sťahuje
zo svojej ruky prsteň.

Drei Opale blinken;
durch die bleichen Steine
schwimmen rot und grüne
funken und versinken.

Tri opály sa ligocú;
medzi bledými kameňmi
iskry červené a zelené
plávajú a klesajú.

Und er küßt sie, und
seine Augen leuchten
wie der meergrüne Grund:
ein Fenster tut sich auf.

A bozkáva ju, a
oči mu žiaria
ako dno morskej zelene:
jedno okno otvorí sa.

Aus der roten Villa
neben der toten Eiche
winkt ihm eine bleiche
Frauenhand.

Z vily červenej
vedľa duba mŕtveho
máva mu bledá
ženská ruka.

Jesus bettelt (Schenk mir deinen goldenen Kamm)

Ježiš žobre (Daruj mi svoj hrebeň zlatý)

Schenk mir deinen goldenen Kamm;
jeder Morgen soll dich mahnen,
daß du mir die Haare küßtest.
Schenk mir deinen seidenen Schwamm;
jeden Abend will ich ahnen,
wem du dich im Bade rüstest,
o Maria!

Daruj mi svoj hrebeň zlatý;
každé ráno ti pripomínať mal,
že na vlasy bozkala si ma.
Daruj mi svoju hubku hodvábnu;
každý večer vedieť chcem,
pre koho na kúpeľ chystáš sa,
ó, Mária!

Schenk mir Alles, was du hast;
meine Seele ist nicht eitel,
stolz empfang ich deinen Segen.
Schenk mir deine schwerste Last:
willst du nicht auf meinen Scheitel
auch dein Herz, dein Herz noch legen,
Magdalena?

Daruj mi všetko, čo máš;
moja duša nie je márnivá,
hrdo tvoje požehnanie prijímam.
Svoje najťažšie bremeno mi daruj:
nehodláš ešte aj svoje srdce,
svoje srdce zložiť mi na hlavu,
Magdaléna?

Erhebung

Zistenie

Gib mir deine Hand,
nur den Finger, dann
seh ich diesen ganzen Erdkreis
als mein Eigen an!

Ruku podaj mi,
len prst, potom
uvidím celý tento svet
ako svoj vlastný!

O, wie blüht mein Land!
Sieh dir’s doch nur an,
daß es mit uns über die Wolken
in die Sonne kann!

Ach, ako kvitne moja zem!
Pozri sa predsa len,
ako s nami nad oblakmi
do slnka zamieri!

Waldsonne (Johannes Schlaf)

Lesné slnko

In die braunen, rauschenden Nächte
Flittert ein Licht herein,
Grüngolden ein Schein.

Do hnedých, šumiacich nocí
svetlo vnorí sa,
žiara zeleno-zlatá.

Blumen blinken auf und Gräser
Und die singenden, springenden Waldwässerlein,
Und Erinnerungen.

Kvety zaligocú sa a trávy
a spievajúce, zurčiace lesné potôčiky,
a spomienky.

Die längst verklungenen:
Golden erwachen sie wieder,
All deine fröhlichen Lieder.

Tie, ktoré dávno zanikli:
znova preberajú sa zlaté,
všetky tvoje piesne veselé.

Und ich sehe deine goldenen Haare glänzen,
Und ich sehe deine goldenen Augen glänzen
Aus den grünen, raunenden Nächten.

A vidím tvoje zlaté vlasy jagať sa,
a vidím tvoje zlaté oči žiariť
zo zelených, šepkajúcich nocí.

Und mir ist, ich läge neben dir auf dem Rasen
Und hörte dich wieder auf der glitzeblanken Syrinx
In die blauen Himmelslüfte blasen.

A je mi, akoby som vedľa teba na trávniku ležal
a znova ťa počul na lesklej píšťale
fúkať do vzduchu modrej oblohy.

In die braunen, wühlenden Nächte
Flittert ein Licht,
Ein goldener Schein.

Do hnedých, búrlivých nocí
svetlo norí sa,
žiara zlatistá.