Slovenská filharmónia

Koncert môžete sledovať v Online archíve Slovenskej filharmónie.

>>   PROGRAM BULLETIN CV LIBRETO


Beethoven / Ryba / Schubert

Utorok 9. 4. 2024, 19.00 h
P – Piesňové večery
Malá sála Slovenskej filharmónie


Účinkujú

Tomáš Šelc basbarytón
Barbara Maria Willi kladivkový klavír


Program

Ludwig van Beethoven (1770–1827)
An die ferne Geliebte, op. 98
Auf dem Hügel sitz ich spähend
Wo die Berge so blau
Leichte Segler in den Höhen
Diese Wolken in den Höhen
Es kehret der Maien, es blühet die Au
Nimm sie hin denn, diese Lieder
Jakub Jan Ryba (1765–1815)
Zwölf Böhmische Lieder
Ukolébavka
Na zamilovaného
Dlouhý a krátký čas
Zpěv žencův
Stálý milovník
Sudička
Spokojený sedlák
Obraz rozkoše
Větrník
Zamilovaný
Běla
Bohyně Moda
Franz Schubert (1797–1828)
Du bist die Ruh (Si mojím pokojom), op. 59 č. 3, D776
Franz Schubert (1797–1828)
An den Mond, D. 193
Franz Schubert (1797–1828)
An die Musik, Op. 88 No. 4, D. 547
Franz Schubert (1797–1828)
Die Forelle, Op. 32, D. 550
Alexander Albrecht (1885–1958)
An ein kleines Mädchen

>>   PROGRAM BULLETIN CV LIBRETO


„Skušenost učí, že mysl lidská muzikou předivně pohnuta bývá. Brzy truchlíme, brzy plesáme, brzy skormouceni jsme, a hned zase jasné mysli nabudeme.“ Jakub Jan Ryba (Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému, 1817) 

Dnešný koncert ponúkne šancu objaviť, že skladateľ obľúbenej vianočnej omše Jan Jakub Ryba komponoval tiež veľmi vtipné a vrúcne piesne, že Beethoven by bez českej šľachty neprežil a jeho pražské konexie podnietili jeho kreativitu, aby skomponoval neobyčajné privátne rekviem. Koho by potom ešte prekvapilo odhalenie, že Schubert bol priekopníkom ekológie, ktorý dokázal svoj súcit s rybami preniesť do hudby? Ale pekne po poriadku… 

Je verejným tajomstvom, že životný príbeh Ludwiga van Beethovena nebol práve podľa scenára hollywoodskej romantickej komédie. S otcom alkoholikom si v detstve zvykol na nutnosť zarábať si peniaze prostredníctvom talentu. Nešťastné lásky k mladým aristokratkám mu ukázali limity spoločenského postavania hudobníka a sláva vo Viedni netrvala príliš dlho. Recesia a strata sluchu priviedli slobodomyseľného skladateľa do izolácie a spôsobili mu finančné problémy. To sú známe fakty zo skladateľovej biografie. Menej je známe, že práve česká šľachta udržala Beethovena nad vodou v najťažších chvíľach a zvlášť rod Lobkovicovcov si zaslúži uznanie za jeho podporu. Bez nej by nemecký skladateľ skončil možno ešte horšie ako napokon skončil. Silné city často vedú k mimoriadnym činom, čo sa potvrdilo aj v januári roku 1818, kedy v živote Jozefa Lobkovica nastala dramatická zmena. Jeho manželka Mária Karolína (rodená Schwarzenbergová) zomrela nečakane vo veku štyridsať rokov. Pramene uvádzajú, že Lobkovic, ktorý svoju ženu miloval, bol „v strašnom stave a úplne zdrvený“. O štyri mesiace neskôr, v apríli 1818 Beethoven dokončoval An die ferne Geliebte, op. 98 (Vzdialenej milovanej). Dielo pre spev a klavír, ktoré si Lobkovic od neho objednal, pravdepodobne preto, aby prekonal životnú krízu, do ktorej ho smrť manželky uvrhla. Vzhľadom na skutočnosť, že text k tejto kvázi-kantáte nikdy nevyšiel tlačou a objavuje sa len v Beethovenovom zhudobnení, dospeli niektorí muzikológovia k záveru, že jeho autor (A. Jeitteles) a autor hudby (Beethoven) pri vzniku diela úzko spolupracovali. Asi sa už nikdy nedozvieme, či fakt, že Lobkovic, ktorý zomrel v decembri toho istého roku, krátko po prvom vydaní cyklu a jedenásť mesiacov po smrti Márie Karolíny, má alebo nemá súvislosť s teóriou, že puto lásky dokáže pôsobiť takou silou, že manžel nasledoval svoju manželku. S určitosťou však vieme, že Lobkovic sa okrem politiky a obchodu s vášňou a na takmer profesionálnej úrovni venoval aj spevu. Možno teda predpokladať, že šľachtic si Beethovenovu kompozíciu nielen objednal, ale ju aj interpretoval. Z moderného pohľadu možno teda hovoriť o autoterapii. 

Zvláštne okolnosti vzniku skladby viedli k nemenej zvláštnemu spracovaniu obsahu zo strany básnika i skladateľa. An die ferne Geliebte nie je kantáta ani piesňový cyklus, na toto dielo nemožno uplatniť žiadnu z položiek katalógu hudobných foriem. Autori chceli evidentne reflektovať špecifickú situáciu so zámerom poskytnúť útechu. Beethoven prepojil šesť textov do jedného celku a vytvoril tým atypické privátne rekviem pre manžela, ktorý sa snažil vyrovnať so stratou manželky. Ako prehovára toto dielo k nám? Prvá časť (Z vrcholu kopca hľadím) nás uvádza do kontextu: text hovorí o odlúčení, o pohľade na miesto, kde muž prvýkrát uvidel manželku, o nemožnosti viac s ňou hovoriť. Túto časť je možné označiť ako uvedomenie si straty, prvotnú bolesť. Skladateľ podporuje naratívny charakter textu elegantným plynutím melódie, odlúčenie je v hudbe vyjadrené intervalovými skokmi. Rozprávanie je náhle prerušené v druhej časti, kde text hovorí o pokoji, tichu a melanchólii. Myseľ je akoby obklopená hmlou, ostrosť mizne, človek sa introspektívne ponára sám do seba. Moment úľavy sa objavuje v tretej časti, ktorá hovorí o vtákoch letiacich k nebesám a prinášajúcich nádej, že aspoň skrze prírodu je možné komunikovať so svetom, ktorý nás presahuje. Vo štvrtej časti sa objavujú obrazy príjemne prežitých chvíľ, spomienky a obraz milovanej. V piatej časti hudba a spev pokračujú v evokovaní spomienok, akoby láska mohla prostredníctvom nich a fantázie ožiť. Táto duchovná útecha smeruje v poslednej časti k záverečnému zmiereniu, katarzii. Text i hudba hovoria o liečení bolesti prostredníctvom hudby, o vyrovnaní sa človeka so stratou. 

Slávny český kantor Jan Jakub Ryba prináša v Dvanástich českých piesňach úplne inú atmosféru i jazyk. Namiesto dramatického smútku sme konfrontovaní so scénkami z bežného života, kde muž nechápe ženy, kde móda vládne všetkému, kde zamilovanosť zatemňuje rozum – všetko obsahom i jazykom nadčasové a univerzálne zrozumiteľné témy. Hoci titulný list je v nemeckom jazyku – Zwölf Böhmische Lieder, texty piesní uvedené pri notovom zápise sú české. Dnes nás neprekvapí, keď český autor píše česky, no v 18. storočí bolo 90 percent tvorby českých autorov vytvorených na texty nemecké alebo talianske. Ryba sa teda chcel v tejto zbierke evidentne prihlásiť k českej kultúre a jazyku, o čom napokon svedčí aj štýl hudby, ktorý má často veľmi blízko k českým a slovenským ľudovým melódiám. Od uspávanky cez úvahy o relatívnosti prežívania času až k satire o diktáte módy tu nájdeme množstvo každodenných situácií, pričom Rybove zhudobnenia sú zároveň prosté i rafinované. 

Kým Beethoven a Ryba nás dokážu prekvapiť vynachádzavosťou a invenčnosťou pri narábaní s piesňovou formou, Franz Schubert má v dejinách hudby jasne zadefinované miesto kľúčového tvorcu umelej piesne. Milovníci klasickej hudby poznajú jeho slávne diela ako Die Forelle alebo An die Musik vo viacerých interpretáciách. Porovnávajú ich, majú vlastné teórie o tom, čo znamenajú alebo ako majú znieť. Sme ešte schopní nechať na seba pôsobiť hudbu a text bez nánosov poznaného a počutého? Len tak, s otvoreným srdcom? Verím, že áno, pretože texty o priateľstve so smrťou, ktorá zbavuje utrpenia, óda na hudbu, ktorá utešuje, romantické snenie o mesiaci – symbole noci našej duše či už zmienený „ekologický“ súcit so pstruhom a jeho utrpením sú dnes mimoriadne aktuálne. Prečo? Náš život, príliš oddelený od prirodzenej námahy, nás v poslednom období priviedol k znovuobjavovaniu starých hodnôt. Empatia, všímavosť i vnímavosť, súcit z budhistickej filozofie, rovnako ako kresťanské milosrdenstvo a milosť majú mnoho spoločného. Etikety sa menia, obsah ostáva. Túžba dotýkať sa druhého brehu života, túžba splynúť s podstatou, tieto ľudské pohnútky nachádzajú svoje miesto aj v univerzálnom a globálnom jazyku hudby. Nemali by sme podľahnúť ilúzii, že hudbu z roku 1818 dnes dokážeme pochopiť presne tak, ako bola myslená. A je to vôbec dôležité? Možno stačí byť vnímavým v prítomnosti tých okamihov, kedy hudba a slovo v našich ušiach a srdciach prejdú magickou premenou, ktorá sa nás dotýka každého zvlášť, no súčasne nás ako ľudské bytosti spája. A neustálym obnovovaním tohto procesu pri stretnutí so živou hudbou znova a opäť naladíme naše duše na komunikáciu s onou tajomnou sférou porozumenia, ku ktorej vo všednosti bytia nemáme prístup. Verím, že aj dnes sme sa tu preto zišli. 

Barbara Maria Willi (preklad Andrej Šuba)


>>   PROGRAM BULLETIN CV LIBRETO


TOMÁŠ ŠELC

je absolventom VŠMU v Bratislave (P. Mikuláš), predtým absolvoval operný spev a zborové dirigovanie na Konzervatóriu v Bratislave (A. Michálková, D. Bill). V roku 2013 získal cenu Študentská osobnosť Slovenska za rok 2013/2014 v kategórii Hudba a umenie. V roku 2020 dostal Cenu Frica Kafendu za mimoriadne interpretačné výkony doma i v zahraničí. Od roku 2020 je členom Spolku koncertných umelcov na Slovensku.

Od roku 2006 sa pravidelne zúčastňoval domácich a zahraničných medzinárodných speváckych súťaží (Vráble, Trnava, Karlove Vary, Kroměříž, Olomouc, Eger, Praha, Mníchov, Berlín), na ktorých sa umiestňoval na najvyšších priečkach a získaval mimoriadne ocenenia poroty. Napriek mladému veku je všestranným interpretom venujúcim sa duchovnej hudbe, piesňovej tvorbe, opere i operetnému žánru. Predstavil sa na prestížnych koncertných pódiách a medzinárodných festivaloch na Slovensku i v zahraničí (Pražské jaro, Festival Jarmily Novotnej, Johannesbourg International Mozart Festival, Veľkonočný festival Ludwiga van Beethovena vo Varšave, Festival de Santander, a iné). Spoluúčinkoval na svetových premiérach diel Jorgea Bossa a Vladimíra Godára. Realizoval nahrávky pre vydavateľstvá Hänssler Classic, Phaedra či Pavian Records, kde vydal profilové CD s piesňovou tvorbou Alexandra Albrechta Biographie (2012). CD so slovenskou duchovnou tvorbou Ave Maria et alia opera musica sacra (2013, Music Forum) bolo nominované na album roka v súťaži Radio_Head Awards. Tretie profilové CD Das romantische Lied aus Pressburg vyšlo v roku 2020, o rok neskôr nahral Biblické piesne Antonína Dvořáka a Mariána Kittnera (tsARTmusic). V roku 2022 sa spolupodieľal na nahrávke Requiem Mariana Kittnera (tsARTmusic) a na nahrávke slovenských piesní od Štefana Fajnora (Hudobné centrum).


BARBARA MARIA WILLI

Lásku k historickým nástrojom a vedomosti v oblasti ladenia jej sprostredkovali osobnosti Jos van Immerseel a Mark Lindley. Túžbu hrať generálny bas s čo najvernejším pripodobením sa barokovým princípom v nej vybudoval Jesper Christensen. Willi založila čembalovú triedu na Janáčkovej akadémii múzických umení v Brne a od roku 2014 je vedúcou tamojšej katedry organovej a historickej interpretácie.

Čembalistka a sólistka na kladivkový klavír rada prináša nové uhly pohľadu do hudobného vnímania. Dôkladne skúmala generálbasové pramene 17. storočia, preto často prekvapí osobitými realizáciami. S kladivkovým klavírom podnietila výskumnú cestu do oblasti piesňovej tvorby 18. storočia a predstavila celú radu neznámych českých autorov (Josef Rösler, Jan Hugo Voříšek, Leopold Koželuh a i.). Spolupracovala s umelcami ako M. Kožená, M. Janková, E. Hoeprich, D. Sherwin, E. Höbarth, S. Azzolini či Ch. Leiterer. Barbara Maria Willi koncertovala na významných pódiách, napríklad vo viedenskom Konzerthause, Filharmóniách v Krakove i Essene, na Bratislavskom hrade či v pražskom Rudolfine.

Jej dramaturgie pre festival Concentus Moraviae sú nápadité a provokatívne (flámska búrka, veľkí skladatelia a ich nepriatelia). Vďaka jej pôsobeniu sa stal Concentus Moraviae bienálem starej hudby s najväčším počtom koncertov na autentických nástrojoch v strednej Európe. Od roku 2014 dramaturgicky vedie aj festival Bachův varhanní podzim. Spolu s agentúrou C.E.M.A. založila úspešný cyklus koncertov starej hudby v Brne pod názvom „Barbara Maria Willi uvádí“. Je autorkou generálbasovej detektívky „Generálbas anebo kdo zavraždil kontrapunkt?“ (Musica Sacra, Brno 2010). Aktuálne sa venuje tiež interpretácii súčasnej hudby, okrem iného spolupracuje s Brno Contemporary Orchestra.


>>   PROGRAM BULLETIN CV LIBRETO


Ludwig van Beethoven – An die ferne Geliebte, op. 98 (Alois Jeitteles)

Vzdialenej milovanej (český preklad Vlasta Reittererová)

Auf dem Hügel sitz ich spähend

Z vrchu kopce hledím

Auf dem Hügel sitz’ ich spähend
in das blaue Nebelland,
nach den fernen Triften sehend,
wo ich dich, Geliebte, fand.

Z vrchu kopce hledím kolem
v modrou dálku za mlhou,
nad lukami, širým polem,
kde jsem míval milou svou.

Weit bin ich von dir geschieden,
trennend liegen Berg und Tal,
zwischen uns und unserm Frieden,
unserm Glück und unsrer Qual.

Od sebe jsme odloučeni,
hory, doly dělí nás,
z naší lásky nic už není,
žal i štěstí odnes čas.

Ach, den Blick kannst du nicht sehen,
der zu dir so glühend eilt,
und die Seufzer, sie verwehen
in dem Raume, der uns teilt.

Neuvidíš, kdo tě hledá,
kdo chce vrátit těch pár chvil,
jenom vzdechy plní, běda,
prostor, co nás rozdělil.

Will denn nichts mehr zu dir dringen,
nichts der Liebe Bote sein?
Singen will ich, Lieder singen,
die dir klagen meine Pein!

Nic už nechce k tobě spěchat,
lásky naší poslem být?
Aspoň píseň chci si nechat,
žalem duše bude znít!

Denn vor Liebesklang entweichet
jeder Raum und jede Zeit,
und ein liebend Herz erreichet
was ein liebend Herz geweiht!

Před žalobnou písní mojí
mizí prostor, mizí čas,
rána v duši se tak zhojí,
srdce k srdci patří zas!

Wo die Berge so blau

Kde hory modře hrají

Wo die Berge so blau
aus dem nebligen Grau
schauen herein,
wo die Sonne verglüht,
wo die Wolke umzieht,
möchte ich sein!

Kde hory modře hrají,
z mlhy se prodírají,
kde slunce svit
vysílá jasný žár
a mraky táhnou v dál,
tam chtěl bych být!

Dort im ruhigen Tal
schweigen Schmerzen und Qual,
wo im Gestein
still die Primel dort sinnt,
weht so leise der Wind,
möchte ich sein!

Tam v klidném údolí
vůbec nic nebolí,
všude je klid,
a oblažuje svět
jen petrklíče květ.
Tam chtěl bych být!

Hin zum sinnigen Wald
drängt mich Liebesgewalt,
innere Pein.
Ach, mich zög’s nicht von hier,
könnt ich, Traute,
bei dir ewiglich sein!

V krajiny zamyšlené
mě síla lásky žene,
bolavý cit.
Když nemusel bych v dál,
rád bych tu prodlíval.
Navždy tu být!

Leichte Segler in den Höhen

Vy vzdušní plavci oblohou

Leichte Segler in den Höhen,
und du, Bächlein klein und schmal,
könnt mein Liebchen ihr erspähen,
grüßt sie mir viel tausendmal.

Vy vzdušní plavci oblohou,
potůčku, přestaň si jen hrát,
najdete-li mi milou mou,
pozdravte mi ji tisíckrát.

Seht ihr, Wolken, sie dann gehen
sinnend in dem stillen Tal,
lasst mein Bild vor ihr entstehen
in dem luft’ gen Himmelssaal.

Vy mráčky, když ji spatříte
jak do údolí schází,
můj obraz před ní kouzlíte,
všude ji doprovází.

Wird sie an den Büschen stehen,
die nun herbstlich falb und kahl,
klagt ihr, wie mir ist geschehen,
klagt ihr, Vöglein, meine Qual.

Když u keře se zastaví,
na podzim listí padá,
řekněte jí, že smutno mi,
že už mě nemá ráda.

Stille Weste, bringt im Wehen
hin zu meiner Herzenswahl
meine Seufzer, die vergehen
wie der Sonne letzter Strahl.

Vy vánky tiché západní
doleťte mi tam za ní,
můj stesk zaniká v marném dni,
jak slunce zapadání.

Flüstr’ ihr zu mein Liebesflehen,
lass sie, Bächlein klein und schmal,
treu in deinen Wogen sehen,
meine Tränen ohne Zahl!

Zašeptejte, ať dívá se,
s potůčkem chci k ní plout,
vždyť v jeho vlnách skrývá se
mých slzí věčný proud!

Diese Wolken in den Höhen

Všechny na obloze mráčky

Diese Wolken in den Höhen,
dieser Vöglein munt’rer Zug,
werden dich, o Huldin, sehen
nehmt mich mit im leichten Flug!

Všechny na obloze mráčky,
ty tě smějí zahlédnout,
k sobě volám milé ptáčky,
s vámi chci se rozlétnout!

Diese Weste werden spielen
scherzend dir um Wang’ und Brust,
in den seidnen Locken wühlen.
Teilt ich mit euch diese Lust!

Větřík smí si žertem hrát,
polaskat se s tváří tvojí,
v kadeřích se ti probírat.
Kéž se mnou hru svou spojí!

Hin zu dir von jenen Hügeln
emsig dieses Bächlein eilt.
Wird ihr Bild sich in dir spiegeln,
fließ zurück dann unverweilt!

A z kopce dolů překotně
potůček spěchá krátký.
Obrázek její ochotně
mi honem přines zpátky!

Es kehret der Maien, es blühet die Au

Vrací se máj a zas kvete kvítí

Es kehret der Maien, es blühet die Au,
die Lüfte, sie wehen so milde, so lau,
geschwätzig die Bäche nun rinnen.

Vrací se máj a zas kvete kvítí,
rozmarné vánky si hrají v sítí,
potůčky vesele bublají.

Die Schwalbe, die kehret zum wirtlichen Dach,
sie baut sich so emsig ihr bräutlich Gemach,
die Liebe soll wohnen da drinnen.

Vlaštovky vrací se k selskému dvoru,
horlivě staví domov si spolu,
s láskou tu přešťastni bývají.

Sie bringt sich geschäftig von kreuz und von quer
manch weicheres Stück zu dem Brautbett hieher,
manch wärmendes Stück für die Kleinen.

Létají střelhbitě po dlouhé dni
snášejí pro lože svatební,
škubají pírka pro holátka.

Nun wohnen die Gatten beisammen so treu,
was Winter geschieden, verband nun der Mai,
was liebet, das weiß er zu einen.

Teď v novém hnízdě už jsou svoji,
co zima dělí, to květen spojí,
kde láska je, tam není hádka.

Es kehret der Maien, es blühet die Au.
Die Lüfte, sie wehen so milde, so lau.
Nur ich kann nicht ziehen von hinnen.

Vrací se máj a zas kvete kvítí,
rozmarné vánky si hrají v sítí,
jen já se nevracím z ciziny.

Wenn alles, was liebet, der Frühling vereint,
nur unserer Liebe kein Frühling erscheint,
und Tränen sind all ihr Gewinnen.

Všechno, co miluje, to jaro spojí,
jen naší lásky se jaro bojí,
slzy jí zůstanou zisk jediný.

Nimm sie hin denn, diese Lieder

Ty písně moje vezmi jen

Nimm sie hin denn, diese Lieder,
die ich dir, Geliebte, sang,
singe die dann abends wieder
zu der Laute süßem Klang.

Ty písně moje vezmi jen,
když láska má ti schází,
zpívej si je, když zajde den,
loutna tě doprovází.

Wenn das Dämmrungsrot dann zieht
nach dem stillen blauen See,
und sein letzter Strahl verglühet
hinter jener Bergeshöh;

Červánky táhnou večerní
po tichém modrém moři,
za kopcem po tom dlouhém dni
poslední jiskra hoří;

Und du singst, was ich gesungen,
was mir aus der vollen Brust
ohne Kunstgepräng erklungen,
nur der Sehnsucht sich bewusst:

zpíváš to, co jsem zpíval já,
co z plné hrudi znělo,
ne nádhera snad umělá,
jen to, co srdce chtělo;

Dann vor diesen Liedern weichet
was geschieden uns so weit,
und ein liebend Herz erreichet,
Was ein liebend Herz geweiht.

a tak s těmito písněmi
to kdesi v dálce spící
se znovu našlo na zemi.
Dvě srdce milující.

Jan Ryba – Zwölf Böhmische Lieder / Dvanásť českých piesní

Ukolíbavka

Spi, má zlatá,
boubelatá,
spi, má hubinko!
Noc se blíží,
oči klíží,
hajej, miminko!

Za zlé činy
zradné syny
píchá vnitřní had;
srdcem čistá
spat jde jistý,
byť mu hrozil kat.

Spi, má zlatá,
boubelatá,
spi, má hubinko!
Noc se blíží,
oči klíží,
hajej, miminko.

Na zamilovaného

Písař náš se vždycky třeští,
každé holce se přiklestí,
když jen na něj okem hne.
Tu se po ni celý fantí,
fafrní a všudy rantí,
trápí, souží se a schne.

Ženské jemu vězí v mozku,
srdce jeho jako z vosku
prejští se a změkne hned,
jak jen drobet od papušků
milostivých jako zvršku
brzo tu a brzo zdeť.

Vzdychá sobě do povětří,
po ní jediné jen větří,
volá o hlas, o pomoc
v lásky plamenu se smaží,
div že v něm se neupraží:
takou má láska moc.

Dlouhý a krátky čas

Když mne staré panny mučí,
svým mne cnostem stále učí,
na děvčata mladá bručí:
jakž jest mi tu dlouhý čas!
Když pak holky se mnou hrají,
jímati mé srdce znají,
v rozkoši žít s sebou dají;
jakž jest mi tu krátký čas.

Zpěv žencův

Bratří k práci!
ranní ptáci
vábí denici.
Spěšně posnídejme,
jedno nemeškejme
žíti pšenici.

Vizte rosu!
srp a kosu
sobě zostříme;
pak si zazpívame,
Buh[u] díky vzdáme,
slunce vzbudíme.

Dřív než vzejde,
hory přejde
zlaté sluníčko,
srp tvé sežne klasy,
co věk starci vlasy,
zralá pšeničko.

Stálý milovník

Jak ji chcete, tepte, haňte,
marné vaše hanění!
Bělu vzít si, jen si brate,
láska nezná nucení.

Boháčů jest více v světě,
po těch srdce nedychtí,
s nímí štěstí zřídka květe,
zřídka se k nim připlichtí.

Oči jasné jako nebe!
Děvče líbé, nevinné!
Buďto žádnou nebo tebe,
žádá srdce jediné.

Pro ni vše chci podstoupiti,
bez ní nelze živu být;
od ní nechci upustiti,
nechť je jak chce, ji chci mít.

Sudička

Vstaň, mé zlato!
Vstaň, je bílý den;
když ti hezky
plodí blesky:
nevěř, šidí sen.

Vstaň, mé zlato!
Snům se svodným braň!
Tupost šidí,
na sta lidí,
moudrosti vzdej daň!

Spokojený sedlák

S mocí Boží
v poli zboží
počíná mi zrát;
nemá mnoho;
co je z toho?
Směle mohu spát.

Jen mne hezká
holka česká
vroucně miluje:
kdežto v městě
na nevěstě
lest se zjevuje.

Naše mladost
cítí radost
v sprosté muzice;
když se páni
v požívání
mejlí velice.

Stříbro zlato
vdovám vzato
strachu dělá moc;
v poctivosti
všeho dosti:
páni, dobrou noc.

Obraz rozkoše

Vzhůru hochu, vzhůru vstaň!
Rozkoši se mužně braň!
Když jak jasné v máji nebe
směje se a vábí tebe
řečí sladší nežli med;
uteč, věř, má skrytý jed.

Vzhůru, vzhůru, rychle vstaň!
rozkoši se mužně braň!
Věř, můj hochu, v nevinnosti
najdeš věnec cti a ctnosti;
uteč, uteč, když tě zve
ochechule k skáze tvé.

Větrník

Pojď, má milá, roztomilá,
pojď sem trošičku;
proč by jsi se upejpala,
jakož mladší dělávala;
dejž mi hubičku.

Holka zlatá, boubelatá,
na malý jen čas
tvá se stkví a kvete krása:
však co květ a sedmikrása
pojde v mále zas.

Nyní líbej a objímej
slaď tím mladost svou;
přijdouť na tě hrozné časy,
v nichž tě krása, hoší, kvasy,
smíchy pominou.

Zamilovaný

Kolikráte předěšeno,
zarmouceno, potěšeno
bylo srdce od mnohé!
Často bylo jemu mílo,
často v malé chvíli bylo
příliš zase ubohé.

Ó, jakž se v mé duši dělo,
co jsem tebe, krásná Bělo,
zahlídl sedět v zahradě!
Stromy květem posněžené,
srdce láskou opojené:
tolik krásy v hromadě!

Od toho pak právě času
vaší krásy, vašich hlasů
nevšímám si, dívčičky;
vaše sličná, mladá líce
nejsou pro mne pěkná více –
s Bohem buďte, holčičky!

Běla

Dnem i nocí Míloň toužil,
dnem i nocí bědoval,
vlasy trhal a se soužil,
nešťastně že miloval;
chodě sem tam mezi lesy, volal:
Bělo milá, kde si?

Volal k břehům, volal k hoře,
ruce lomě jedině:
kde jsi? kde jsi? až skrz hoře
zašel z světa nevinně.
V tažení, ach, když již zýval,
milé dívky jméno vzýval.

Nyní lítost Bělu jala;
láska v ní se vtělila.
Tváři, prsy sobě drala,
omámená chodila;
strachy trnouc jak zeď bledla,
ruce lomíc nářek vedla.

Vythnouc se ze vší síly,
skokem k vodě běžela;
klekla, na nebesa chvíli
jasným okem hleděla.
Dnes, dnes, milý spatřím tebe:
řkoucí svrhla v řeku sebe.

Bohyně Moda

Vše se tobě v světě klaní,
Modo, hrdá bohyně!
Ctí tě kněžna, hokyně. –
Kněží, mniší tebe haní:
ty jsi předce jejich paní,
poroučíš jim jejich kroj,
těm zas kážeš nový stroj.

Chceš-li však být ve vážnosti,
v dobrém lépe stálá buď,
v změně řídké dobře suď.
Zanech marné třeštivosti,
měj předc pro vlast uctivosti;
dobré mravy Čechům kaž,
české řečí v sobě važ.

Franz Schubert – Du bist die Ruh, D. 776 (Friedrich Rückert)

Ty jsi můj klid (český preklad Vlasta Reittererová)

Du bist die Ruh,
der Friede mild,
die Sehnsucht du,
und was sie stillt.

Ty jsi můj klid
a slastný mír,
chci s tebou být
ztišit ten vír.

Ich weihe dir
voll Lust und Schmerz
zur Wohnung hier
mein Aug’ und Herz.

Zasvětím se ti rád
svou radostí i bolem,
mou duši smíš si přát
a vše, co vidíš kolem.

Kehr’ ein bei mir
und schließe du,
still hinter dir
die Pforten zu.

Přijď a zůstaň u mě,
přijď ke mně někdy k ránu,
za sebou zavři jemně
přetěžkou bránu.

Treib andern Schmerz
aus dieser Brust.
Voll sei dies Herz
von deiner Lust.

Vyžeň bol, co pálí,
co duše v sobě nese
ať srdce nezná žaly,
rozkoší zachvěje se.

Dies Augenzelt
von deinem Glanz
allein erhellt.
O füll’ es ganz.

Tvých očí čistý jas
mé bytí naplní.
A světlem, co je v nás,
vejdem do zářných dní.

An die Musik, D. 547 (Franz von Schober)

Na hudbu

Du holde Kunst, in wie viel grauen Stunden,
wo mich des Lebens wilder Kreis umstrickt,
hast du mein Herz zu warmer Lieb entzunden,
hast mich in eine bessre Welt entrückt.

Umění vznešené, kolikrát jen to bylo,
života vír když mě prudce strhával,
že srdce vřelou láskou se mi roznítilo
a s tebou svět lepší se mi ukázal.

Oft hat ein Seufzer, deiner Harf entflossen,
ein süßer, heiliger Akkord von dir,
den Himmel bessrer Zeiten mir erschlossen,
du holde Kunst, ich danke dir dafür.

Vždy, když tvou harfu vzdech můj rozezněl
a uslyšel jsem akord něžný, posvátný,
lepší čas pro mě se zas otevřel.
Vznešené umění, díky ti za ty dny.

An den Mond, D. 193 (Ludwig Christian Hölty)

Na mesiac

Geuss, lieber Mond, geuss deine Silberflimmer
durch dieses Buchengrün,
wo Phantasien und Traumgestalten immer
vor mir vorüberfliehn!

Rozlévej, měsíci, vlij stříbro svoje
do zelených korun této bučiny,
v ní zjevují se moje fantazie,
zde stále znovu mívám vidiny!

Enthülle dich, dass ich die Stätte finde,
wo oft mein Mädchen saß,
und oft, im Wehn des Buchbaums und der Linde,
der goldnen Stadt vergaß!

Ukaž se, abych našel ono místo,
kde moje děvče často sedávalo,
v šumění lip a buků kde tak často
na zlaté město zcela zapomnělo!

Enthülle dich, dass ich des Strauchs mich freue,
der Kühlung ihr gerauscht,
und einen Kranz auf jeden Anger streue,
wo sie den Bach belauscht!

Ukaž se, ať se tím keřem potěším
jehož stínem se ráda chladívala,
na každý palouk věnec položím,
kde šumění potůčku tak ráda naslouchala!

Dann, lieber Mond, dann nimm den Schleier wieder,
und traur’ um deinen Freund,
und weine durch den Wolkenflor hernieder,
wie dein Verlaßner weint!

Pak, měsíci, spusť zase závoj mračen,
za svého přítele truchli, v oblacích zahalený,
sešli svůj tichý pláč sem ke mně dolů na zem,
kde s tebou pláče ten, kdo je opuštěný!

Die Forelle, D. 550 – (Christian Friedrich Schubart)

Pstruh

In einem Bächlein helle,
da schloss in froher Eil’,
die launische Forelle
vorüber wie ein Pfeil.
Ich stand an dem Gestade
und sah in süßer Ruh
des muntern Fischleins Bade
im klaren Bächlein zu.

V bystřině jasné, čiré,
kmitá se tam a sem
duhová rybka čile,
jak šíp když vystřelen.
Já na břehu jsem stával,
do vlnek hledíval,
kde pstruh se vodou blýskal,
však vstoupit bych se bál.

Ein Fischer mit der Rute
wohl an der Ufer stand,
und sah’s mit kaltem Blute,
wie sich das Fischlein wand.
So lang dem Wasser helle,
so dacht ich, nicht gebricht,
so fängt er die Forelle
mit seiner Angel nicht.

Tu jednou rybář s prutem
stál náhle vedle mne
a chladnokrevně, krutě
tu rybku chytit chtěl.
Dokud je voda čistá,
já vroucně věřit chci,
že rybka dozajista
unikne udici.

Doch endlich war dem Diebe
die Zeit zu lang. Er macht
das Bächlein tückisch trübe
und eh’ ich es gedacht,
es zuckte seine Rute,
das Fischlein zapppelt dran,
und ich mit regem Blute
sah die Betrog’ne an.

Však náhle tenhle škůdce
už nechtěl čekat dál.
Zakalil vodu prudce,
a aniž zaváhal,
zasekl prut. A rybka
se na něm třepotá.
A ve mně bolest prudká
nad lstí, jež zabít zná.

© 2024 Slovenská filharmónia

Slovenská filharmónia, Medená 3, 816 01 Bratislava. Slovenská filharmónia je štátna príspevková organizácia Ministerstva kultúry SR. Slovenská filharmónia vyhotovuje obrazové snímky a zvukové a zvukovo-obrazové záznamy z koncertov a je oprávnená ich použiť primeraným spôsobom na umelecké účely.

www.filharmonia.sk